Vřechno není jak se zdá II

Druhá část příběhu...

Maturitní večírek. Jak směšné. Všichni ti lidé tady. Řvoucí maturanti, ukřičené maturantky. … Sedím tady sama v rohu a pozoruji všechen ten ruch. Nevím co tu dělám. Proč tu vůbec straším. Vlastně jediný důvod proč tu teď stojím je Martin. Chodíme spolu už čtyři roky a bylo by to ode mě nefér kdybych nešla. Ale místo toho, aby mi dělal společnost teď někde chlastá s kámošema a já tu jak největší chudinka musím stát sama. Bože tu je lidí…. Zničehonic se leknu. Je to on? Přinutím se znovu otočit jeho směrem. Dívá se na mě. Tak zvláštně až se mi podlamují kolena. Usměju se na něj. Ano je to on. Moje dávná láska. Bylo to v prváku. On byl o dva roky starší. Snila jsem o něm každou noc. Ale on pak zmizel a mě do života začali vcházet jiní kluci a jiné lásky. Michael, můj Míša.
Ze zamyšlení mě vytáhla ruka na mém pasu. Martin. Zase to z něho táhne jak z fabriky. Tlačí mě ven. Otočím se a omluvně se na něj podívám. Stojí tam tak sám. Sluší mu to.
„Na koho se to díváš, huso?“ zakřičí na mě Martin.
„Neřvi na mě!“ odpovím mu. Hloupě se na mě zašklebí a pokračuje.
„Nastup si.“
„Ani náhodou,“ postavím se mu na odpor, „ jsi opilý, nemůžeš řídit!“
„Dělej ty huso hloupá,“řekne, popadne mě za ruku a snaží se mě nacpat do auta. I když jsem na tohle poměrně zvyklá nenechám si takhle rozkazovat. Najednou ztratím rovnováhu a padám. On mě uhodil! Honí se mi hlavou, ale pak ztratím vědomí a bezvládně ležím na tvrdé zemi.
Probudím se na měkké posteli a vidím se nade mnou sklánět Míšův obličej. Nemohu tomu uvěřit. Jemně ho pohladím po tváři. V tom mě ale popadne panika. Vyskočím. Co tady proboha dělám? On mě jen lehce políbí do vlasů, posadí mě a všechno mi vysvětlí. Skoro ho ani nevnímám. Mám před sebou jen jeho rty a cítím na svých tvářích jeho horký dech. Celou mě polévá střídavě horko a chlad. Tep se mi začíná nebezpečně zvyšovat a já mu řeknu něco co ještě nikomu před ním.
Podívá se na mě trošku zmateně, ale pak už cítím jeho horké polibky na svých ústech a jeho ruce, jak mi prohledávají každičký kout mého těla. Zpočátku je trochu nesmělý, ale potom je čím dál tím víc vášnivější. Ani jsem se nenadála a mé krásné bílé šaty ležely na zemi, stejně jako moje spodní prádlo. Pronikl do mě moc rychle a tvrdě až mě píchlo v podbřišku. Trošičku znejistěl a tak jsem mu s tím pomohla. Bylo to to nejkrásnější milování, jaké jsem kdy zažila. Bylo to něco tak nevyslovitelně krásného, že mě z toho ještě teď polévá horko. Ten večer se to stalo ještě jednou, a pak znovu a znovu. Když jsme pak oba dva lehli na postel, usínali jsme s krásnými představami o nadcházejícím ránu.
Byla ještě noc když jsem se probudila. Jakmile jsem se otočila a podívala se na něj jak sladce a nerušeně spí, cítila jsem se šťastná. Popadla jsem mobil a ze strachu, abych o tohle nepřišla jsem vymazala všechny Martinovy smsky spolu s jeho číslem. Potom mě zaplavila vlna klidu. Lehla jsem si spokojeně zpátky a oddávala se okamžiku.
Byl červen, pět hodin ráno, a mě se tehdy měnil svět.
Zapípala mi smska. Neměla jsem chuť něco teď číst, ale udělala jsem to. Byl to Martin. I přesto, že jsem si ho vymazala z telefonního seznamu, jeho číslo jsem znala nazpaměť. Zřejmě už vystřízlivěl. Prosil mě o odpuštění a zároveň mi vyhrožoval, že jestli jsem s jiným klukem, tak se zabije. Nechtěla jsem tomu dávat váhu, ale on měl výbušnou povahu, … co když? Nemohla jsem to riskovat. Musela jsem s ním mluvit. Míšovi jsem napsala dopis a položila ho vedle něj na polštář. Naposledy ho políbila a odešla.
Uběhly dva týdny a já dál žila s Martinem ze strachu, aby si něco neudělal. Míšovi jsem napsala,aby mě nehledal. V hloubi duše jsem ale věděla, že si přijde pro vysvětlení. Přišel.
Byla sobota. Počasí jakoby se mnou soucítilo. Chtělo plakat. Martin vyspával opici, když najednou zazvonil zvonek. Srdce se mi rozbušilo o závod. Otevřela jsem dveře a uviděla ho. Teď jsem si uvědomila, že ho miluju a vždycky jsem milovala. Udělala jsem ale úplně něco jiného. Chtěla jsem se mu vrhnout do náruče. Chtěla jsem znovu zažít ten pocit bezpečí. Místo toho jsem ho poslala pryč. Poslední polibek a pak … prázdnota.

Dnes je to přesně rok od toho večera, ale rány se stále nezahojily. Všechno jako by se stalo včera. Martin už tady není. Zabil se na motorce, když se vracel z hospody. Já ani neplakala. Bylo mi to jedno. Jediné co mi teď zbylo je Míša. Krásná holčička. Plod mé velké opravdové lásky…

---