Housle

Ty staré opuštěné housle dlouho ležely na horní polici jednoho vetešnictví.Až jednou šel kolem slepý houslista a něco jej přimělo vstoupit.Jako by to něco vedlo jeho ruce,když neomylně sáhl do police,vzal housle a přiložil smyčec ke strunám.
V té chvíli se ozvala ta nejkrásnější píseň,ty nejkrásnější tóny,které kdy slyšel.Ucítil pod strunami bít něžné,roztoužené srdce.Uchvátila jej tichá,trochu smutná melodie.Zamiloval se do zvuku toho nástroje,přitiskl jej ke hrudi a odnesl domů.
I housle se zamilovaly.Konečně byl zas někdo,kdo je rozezpíval láskou,kdo je hladil a něžně se jich dotýkal.A ony mu za to dávaly tolik krásných tónů,kolik jen jejich srdce dokázalo vyzpívat.
Každý den pak bral hudebník housle do rukou,nechal se hýčkat tklivými tóny a představoval si,jak krásný musí být nástroj,který je vydává.
Jednou se zase oddával tomu kouzelnému snění,když se stal zázrak a on prohlédl.
Snad se to nemělo stát.Chtěl se pokochat krásou,ale ve svých rukách uviděl staré oprýskané housle,šedivé,bez lesku.Byl zklamaný,ale nedal to na sobě znát.Dál své housličky hladil,těšil je,že nezáleží na jejich vzhledu,že zvuk jejich duše je to nejdůležitější.A ony vděčně přijímaly ta slůvka.Styděly se za svůj ošuntělý vzhled a o to víc se snažily potěšit houslistovo srdce čarovnými tóny.
Jenže jejich štěstí nemělo trvat věčně.Přišla chvíle,kdy houslista uviděl jiné housle,krásné,naleštěné.Zkusil na ně zahrát a ony vyluzovaly ty nejveselejší trylky.Okouzlily houslistu svojí krásou,slibem věčné radosti bez kapičky smutku.
A on vzal svoje staré housle a odnesl je zpět do smutného vetešnictví.
Celé dny se pak těšil radostnými tóny a krásou nového nástroje a jen občas zaplašil ozvěnu tiché láskyplné písně,vzpomínku na srdce,které bilo mezi strunami.
A staré housle?
Spí schoulené v prachu na polici plné pavučin a sní o lásce,která by neskončila zklamáním.

---