Vzpomínka

Nemohl jsem si nevzpomenout... pozn.: Jakékoliv zdánlivě pravopisné chyby v níže napsaném textu jsou způsobeny pouze starobylostí pravidel češtiny. editováno 05/2006: úpravou enginu nového Písmáka došlo u všech mých starších dílek k naprostému rozhození formátování. Ukázkové verše, které jsou dole, nejsem schopný upravit, protože onu knihu z níž jsou, mám kdo ví kde...

Přátelé písmáci, vždycky je smutné, zemře-li někdo, kdo mohl dát světu více ze svého já a podělit se tak o své pocity a myšlenky, zvláštěpak jde-li o osobnost jakou byl Ladislav Fahoun. Možná je Vám tento autor neznámý, možná ani netušíte, že nějaký básník tohoto jména vůbec žil. Žel, nestihl nám dát víc... Je tomu už pár let, co jsem se vydal na jednu ze svých obchůzek po Olomouckých antikvariátech. Po návratu z této cesty jsem si domů přinesl jedinou knihu - svazek čítající 67 stran z roku 1925, básnickou sbírku s názvem "Zjasnění". Opíšu teď část předmluvy, abych Vám tak nastínil, kdo to Ladislav Fahoun vlastně byl.

Smutno jest vydávati básnickou pozůstalost ducha, který se teprve chystal k rozletu; tím smutněji, je-li z ní patrno, že by to byl let krásný, radostný. Ale bylo by křivdou nevydati pozůstalosti, i kdyby snad obsahovala práce, kterých by všech anebo v pozůstalé podobě básník sám nevydal, kdyby mu bylo popřáno plně se rozvinouti. Básnická pozůstalost Ladislava Fahouna tím spíše se hlásí o vydání, že jest projevem ducha čistého jako květ - a že také působí dojmem čistého květu přes všecky nedostatky prvotin. Verše mladistvého poety ukazují, že duch, který je zrodil, měl svému okolí co říci již svou čistotou - i bylo by křivdou, kdyby měly beze stopy zaniknouti. Projevují snílka, poetu slova i tónů, který ke všemu v životě a k životu samému přistupoval s ryzím úžasem ducha, hotového přijímati a znovu podávati krásu bez předsudků, v její prvotnosti a nezkreslenou. Ladislav Fahoun narodil se 1. února 1903 v Lounech, studoval práva na universitě Karlově, ale po první státní zkoušce a prvním rigorosu zachvácen byl na jaře 1923 za pobytu v Německu (v Giessenu) zákeřnou chorobou, jíž podlehl v sanatoriu na Pleši 13. ledna 1924. Pohřben byl v Bubenči v hrobě svého otce, profesora Dra. Ladislava Fahouna, autora školních populárních spisů o psychologii. Kromě poesie pěstoval vášnivě hudbu a projevoval i nadání skladatelské. "Hleděl jsem do stínů, a světlo se mi zjasnilo...." Proto, přátelé, vzpomeňte si v sobotu 13. ledna na jednoho ze svých předchůdců a uctěte památku, před 77 lety zesnulého mladého autora, ať už chvílí ticha, zapálenou svící či alespoň jedinou myšlenkou. Děkuji Ladislave Fahoune, děkuji za všechny krásné chvíle a pocity, které jsem prožil při čtení Tvých veršů. Jeden z Tvých snů se splnil...

Na úsvitě
XXXIV.

Chtěl bych být bílou lilií!
Chtěl bych stát v jasu slunečním, dívat se v modro oblohy! Chtěl bych se sluncem opojit, do sebe pojmout krásu dne, i hloubku hvězdných nocí. Mým bylo by štěstím největším, kdyby se někdo nade mnou zastavil, a já zjasnit moh' vůní a bílým pohledem tvář jeho smutnou, pochmurnou. Každého jitra plakal bych radostnou rosou--- Chtěl bych být bílou lilií! Neptám se ani, co bude potom, až podzim přijde a noční mráz květy spálí. XXXV. Na samotě, daleko od všeho zla příští svůj život vidím bez hlubokých propastí, strmých srázů, bez hřbetů vysokých hor. Jako bych se na zemi díval z dálky s nesmírné výšky.

---