Héfaistos

Majestát chladného masivu

  – klidný i zlověstný –

vsazený do prostoru,

v němž barvy pastelů se stékají,

     prolínají a splývají,

     jak vody z vypláchnutých štětců

     ze sklenic slité do lavoru,

dokreslí nádherné panorama

pro oči úžasem oněmělé,

pro srdce neomšelé.

Pod horou světlasytou

  – mohutnou dominantou –

hluboko v osrdí zemského jádra,

    v rozlehlé prostoře kovadlina,

     jako obra dlaň otevřená

a výheň sálá ........

   niterným žárem nezkrotným.

U výhně kovář dlí

  – tvář potem zborcenou,

     postavu námahou shrbenou –

mazlí se s železem i ocelí.

Rozžhaví doběla jejich chlad,

laská je kladivem

                – buší a buší, až zem se chvěje

                   do jeho beznaděje o skrásnění –

udatných hrdinů zahání hlad

po zbroji kouzelné a mocné.

V útrobách podzemních

  – neznaje odpočinku –

perlík o kovadlinku tepe a tepe ...

Záchvěvy střásají sníh

  z vrcholků kováren podzemních.

Když  "Mistr Kovář" zemře,

pak výheň nevychládá ....

    teplo se střádá,

       až není už kam.

V tu chvíli k výšinám gejzír vychrlí ...

Vulkány

       – pomníky věčné napočest vztyčeny.