Hvězdička

Mám pro tebe hvězdičku. Jseš si jistý, že tohle je to, co chceš?
Vmaluji ji do oblohy, vepíšu ta dvě slova. Bude jenom tvoje. Až ti bude smutno, když si budeš myslet, že jsi na dně- podívej! Vždyť ona tu svítí pro Tebe. Nezradí Tě. Hvězdička ne. Dívej se na ni, třeba ucítíš to, co ti chce říct. To, co ti chci říct já. Neboj se, že ji nepoznáš, stačí, že ona zná Tebe. Najde si tě a Ty objevíš ji, jak tam bude svítit pro Tebe.

A kdyby padala a pomalu zhasínala, neplakej, netrap se, nezlob se na ni. Něco si přej. Vždyť ona zhasínala pro Tebe. Spadne a zhasne, jako lidem zhasínají mihotavé plamínky jejich životů. Nebe je volalo, proto odešli. Ale vítr ty plamínky rozfouká po nebi. A budou zářit dál. I když je třeba nevidíš, jsou tu a září jako hvězdička. Nezmizí. Vždyť je utvořena z toho, co Ti chci říct a bude tu s tebou pořád. Nezapomeň. Prosím. Bez Tebe by tu smutnila a zhasla by. Ale zhasla by pro sebe. To nesmí. To nesmí nikdo.

Psáno o nějaký pátek později:

Jdeme oba tmavomodrou tmou,
není černá-to oba víme.
Jdem oba jen jedinou
cestou, kterou promlčíme.

Hvězdička spadla,
snad uslyšels šumění,
to jak tak chladla
už se to nezmění.

Tvoje láska umřela,
nedá se nic dělat.
Brána se už zavřela,
není kam dál spěchat.

Děsí mě že nemůžu najít
kousek svýho srdíčka, ten kousek, co tak bolí. Kam spadla hvězdička? Kde ji mám hledat? Děsí mě, že by ten kousek moh bejt u tebe. Je to jako noční můra, kvůli který se nedá spát. Já nejsem sama. Nejsem. ne, nejsem. Proč je všecko tak černobílý?
Promiň.