Pohádka pro princezny

Všechny dívky, slečny, ženy, malé princezny, holčičky a paní jsou předurčené k tomu, aby se jim plnilo vše, co se jim odráží v očích. Občas se na to zapomíná, ale je to tak.

Ale měla bych vlastně začít od začátku.

Takže byla jednou jedna malá víla. Moc toho neměla, jenom věneček, který jí pořád padal z hlavy a kouzelný hlas. Potíž ale byla v tom, že neuměla pořádně zpívat, tak tím kouzelným hlasem mohla jenom říkat pohádky a příběhy.

A tak si tak jednou šla lesem a uviděla černovlasou holčičku. Holčička se zaradovala, že vidí vílu, protože věděla, že jí to přinese něco dobrého. A víla jí dala jahodu. Byla krásná, veliká a celá červená a sladká. Holčičce se zarůžověly tváře, když ji snědla, pěkně poděkovala a rozběhla se domů. Její tatínek viděl, jak je šťastná, a podíval se jí do očí. Byly tam veliké jahody. Tak rychle jel do města, aby mohl své dcerce udělat radost a koupil těch červených dobrot celý košík.

Víla šla dál a uviděla druhou holčičku, ta byla světlovlasá. Dala jí taky jahodu. Holčička ji snědla, pěkně poděkovala, ale vypadala potom smutně. A tak jí víla vyprávěla svým čarokrásným hlasem pohádku. Byla o zvířátkách, která chtěla vidět moře. Holčičce se moc líbila, a tak pěkně poděkovala a utíkala domů. Jenomže i když měla obě modrá kukadla plná mořské vody a vlasy jí voněly sluncem a šuměly vlnami, její tatínek to neviděl a k moři ji nevzal.

Víle to bylo moc divné, proč se jedné holčičce přání splnilo a druhé ne. A tak přemýšlela a přemýšlela a šla a šla, až došla do královského paláce, kde bydlela zlatovlasá princezna. Byla moc krásná a usmívala se, ale víla viděla, že ve skutečnosti je moc smutná. Tak v noci přišla do její komnaty, aby se dozvěděla, co ji trápí.

„Mám si vzít sousedního krále za muže, ale nechci,“ zafňukala princezna. „Je mi třináct let, já ještě nemůžu být královnou přece!“

A víla věděla, že je zle. Princezně určitě nepomůže jahoda nebo pohádka. A tak ji něco napadlo: přičarovala princezně dlouhé tmavé řasy.

Ráno potom šla princezna za svým tatínkem a on teprve tehdy viděl, jak moc se trápí, protože její oči byly konečně vidět.

Dal tedy odvolat celou svatbu a princezna byla opět šťastná.

Víla věděla, že všem holčičkám, slečnám a paním dlouhé tmavé řasy nepřičaruje, protože to není možné. Některé si je ale můžou přičarovat samy. Ty ostatní musí mít velikánské oči, anebo odvahu si o svá přání říct nebo si je plnit.

Poučení pro všecky chlapce, prince a muže: pořiďte si silnější brýle, ať ta přání přece jen najdete!