Ráno, může být velmi moudré, stejně tak i šíleně zmatené a zlověstné

    Budík mne právě vzbudil a já se převaluji v studené místnosti. Jediné co mne zahřívá je moje teplá peřina. Pomalu ji odhrnuji a vstupuji do chladna. Není to jen ten pokoj co mne mrazí, ale můj nynější život. Zdá se, že mám přátele a milující dívku, možná je to pravda, ale jak plný se můj život zdá, tak je ve skutečnosti prázdný. Ve mně je něco, tedy spíše nic, co by mne pohánělo a ukazovalo cestu. Vlastně ani nevím jakou bych chtěl jít. Vím o všem kousek, ale podstaty mi unikají. Vše mne zajímá jen chvíli a stejně jako plyne voda, tyto věci odplují a přijdou jiné. Snažím se, nad sebou zamyslet, ale vždy to vydrží jen chvíli. Je mi zima. Vstávám a odcházím do kuchyně abych se nasnídal. Vařím kávu a mažu si kousek chleba sýrem. Je to obyčejná snídaně, kterou v tuto chvíli jedí tisíce dalších lidí na světě, ale pro mne má zvláštní význam. Dává mi sílu žít, káva zahřímá mé tělo i duši a kousání chleba mi říká, že stále žiji. Je čas se obléci a vyrazit na autobus. Vše je pomalé a i má cesta se vleče. Vychází slunce a dotýká se mého obličeje, stejně jak to dělá moje dívka. Hřeje a zároveň mrazí. Ptáte se proč? Já také. Neznám odpověď i když, spíše se jí bojím. Je světlem, ke kterému jdu. Jenže je tu problém, jako vždy. Oba žijeme v jiných světech. Bojím se, mám strašný strach, že jí ublížím. Nikdy jsem nic takového necítil, hrozná úzkost z každé kapky slz, která by stékaly po jejím obličeji kvůli mně. Teprve nyní vím co znamená milovat, ale nevím jestli ten cit, chci cítit. Jsem připraven dát stejnou lásku jakou přijímám? Nevím. 

    Sházím z kopce a stále přemítám. Na silnici pode mnou právě projel můj bus. Zase jsem ho nestihl. Co teď, mám zavolat Nazimu, aby pro mne přijel nebo se jen tak projít? Projdu se, alespoň budu mít dostatek času na přemýšlení. Zapaluji si cigaretu a koukám jak modrý dým stoupá do nebe. S tímhle chci taky skončit, snad časem. Moje nohy se sunou po silnice a nesou mé tělo směr Chotěboř a škola. Pomalu se mi vracejí myšlenky na Markétku. Je krásná a čistá, kdežto já děvkař a parchant. Jde to vůbec dohromady? Snažím se nato přijít. Zvedá se vítr a fouká mi do tváře. Slunce se zatahuje mraky a vypadá to na sníh. Kráčím dál a pozoruji vzdálený obzor, jak mne láká a dálky volají. Stop, teď na to není čas. Takže Markétka. Někdy přemýšlím jestli by nebylo lepší se s ní rozejít hned, aby si na mne nezvykla a nebylo to ještě horší. Ona ve mne vidí člověka, který žije, jak ona by chtěla. Možná jsou to jen romantické představy o životě „on the road“, které ona má a ty jsou daleko od skutečnosti.  Ty jí poutají ke mně, však ty jí také jednou ublíží. Jak to vím? Je to jednoduché, ještě žádné dívce jsem nepřinesl štěstí, tak proč právě jí. Čím je jiná než ta desítky jiných, které jsem měl? Čím? Co mě k ní poutá a dává mi pocit štěstí jedině když jsem s ní? Její přátelé mne odsuzují a mají pravdu, jen já se snažím aby neměly. Však stejně to jednou vyjde najevo, přijde jaro a ozvou se mé toulavé boty. V tu chvíli bude vše ztraceno. Vidím auto jak se ke mně blíží, mávám rukou a ono zastavuje. „Hodíte mne do Chotíbky,“ ptám se řidiče. Pokývá hlavou a já nastupuji do auta. Cesta nyní letí jako šíp a za pár minut stojím před školou.

    Zapaluji další retko a přemýšlím jestli tam má cenu jít. První hodinu už mám stejně zameškanou tak co. Mířím „Na růžek“, kde si sedám k našemu obvyklému stolu a objednávám čaj s mlékem. Otvírám peněženku a prohlížím si fotku Markétky. Jak se těším až ji ve škole obejmu a políbím. Čaj se nese. Promíchávám ho s mlékem a   pozoruji boj mezi nimi. Nakonec dochází ke kompromisu a každý přijímá část toho druhého. Kéž by to tak šlo i v životě. Pomalu usrkávám a cítím jak mi zahřívá vnitřek celého těla. Co teď dál? Zavírám oči a vzpomínám na krásné okamžiky posledních dní. Musím se rozhodnout co vlastně chci a po čem toužím. Jednou pro vždy si ujasnit kdo jsem a co hledám. Zvedám se a odcházím k baru zaplatit. Už zase zdražily čaj a mléko. Za chvíli si na krátké posezení v hospůdce budu muset vzít půjčku. Otvírám dveře a vidím jak vločky dopadají na zem. Je leden a tohle je první sníh, který vypadá na to, že chvíli vydrží. Se sněhem máme mnoho společného. Objevíme se, způsobíme kalamity, bouračky, štěstí, smích a pak zase zmizíme. Konec přemýšlení už jsem u školy. Tak teda hurá dovnitř.

    Odemykám skříňku a vyndávám pantofle. Jak moc připomínají dědečkovské papuče. Nechávám si boty a pantofle zahazuji zpátky. Procházím temnou chodbou a znovu se ponořuji do myšlenek. „Jak je kémo,“ ozve se s poza rohu. Vidím usměvavou tvář Lenky. Letmo odpovím, že fajn a odcházím do kuřárny potrápit plíce. Jak kouřím, slyším zvonek, který ohlašuje přestávku. Hodina skončila a okolo dveří se mihla postava matikáře Sekerky, který teď učil v naší třídě. Za ním jdou další moji spolužáci a přátelé, kteří zabočují ke mně. Pár letmých pozdravů a konverzace, kterou nevnímám. Típám cigaretu a odcházím. Blížím se ke třídě doufám, těším se a bojím jejího pohledu. Pomalu otvírám dveře a zdravím celou třídu. Mé oči míří na její místo a spatřuji tam její nádherný usměv. Zvedá se a jde ke mně, líbá mé rty a směje se. Připadám si jako ve snu a najednou slyším zvonění budíku. Probouzím se, takže to byl sen. Co mi dal?

    Koukám na mobil a moje čelo začnou zdobit vrásky. Sedm hodin. Sakra špatně jsem ho včera nařídil. Musím padat. V rychlosti srkám studené kafe ze včerejška a zbytky špaget o večeře. Lehce se omýt, vyčistit zuby naházet na sebe nějaké hadry a běžet na autobus. Venku fičí nepříjemný vítr a začíná pršet. Na to že je leden zatraceně hnusný počasí. Nemůžu popadnout dech a na cigáro ani pomyšlení. Přebíhám kopec a déšť se mění v liják. Vidím autobus jak zastavuje na zastávce a cpou se do něj lidi. Vypadá to, že ho stihnu. Vstupuji jako poslední a platím řidiči nehoráznou sumu za deset minut jízdy přeplněným autobusem. Lidi se na sebe tlačí a řvou jako opice. Nasazuji walkmena a pouštím Nightwish. No, krásně nám ten den začíná. Zastavujeme kousek od školy a vypadá to, že se počasí umoudřilo a já si můžu v klidu zakouřit. Jak krásně chutná cigárko po ránu. No jo, je část jít do školy. Co se mi to jen zdálo? Mám pocit, že to mělo něco společného z dneškem. Nevím ani jestli to byla noční můra a nebo milí sen. Jediné co vím jistě je to, že jsem se měl rozhodnout. Snad na to přijdu. Vcházím do školy a zdraví mne známí lidé, vcházím do kuřárny a nacházím zde Naziho, Lenku a Žanďu. Vykouřím s nimi naší ranní kakaretku a utíkám do třídy abych políbil svou nádhernou dívku. Napadají mne další myšlenky, možná to kafe nebude zase tak špatný nápad. Pomalu se vytrácím, aby si toho nikdo nevšimnul. Nakonec, ale nejdu do hospůdky, jen tak se toulám ulicí a přemýšlím. Hlavou se mi honí vzpomínky na minulou návštěvu u markétiny maminky. Směšný že? Ale ne zase tak pro mne. Je katolička což už samo o sobě mluví za všechno. Její názory jsou jiné než moje, s tím jsem se už smířil, ale poslední dobou je to čím dál tím horší. Už nevím co si myslet, nejdřív řekne „ jsem ráda že je s tebou šťastná“ a dva dny na to se s Marky pohádá o tom, že u mne tráví mnoho času. Ještě ke všemu to její povyšování, chvilkami si připadám jako méněcenný jenom kvůli tomu, že nechodím v neděli do kostela. Co to s tím má společných, vaří se mi krev v žilách. Na druhé straně pokud se nedostaneme na náboženství je to jedna z nejúžasnějších maminek, který znám. Zase nějakej problém! Proč jsou tu samý problémy? Pořád a pořád. Okolo mne procházejí lidé a dívají se na mne. Oplácím jim jejich pohledy a snažím se přijít na co myslí. Není to zase tak těžké, poznat jestli někoho něco trápí, nebo naopak něco potěšilo. Jen tak se tu proplétám mezi lidmi. Je mi dobře. Malinko mrholí a vše se uchyluje do přikrývky mlhy, která je tvořena skupinami dešťových kapek. Dopadají mi na obličej a chladí rozpálenou krev. Najednou je mi smutno cítím se sám ztracen v nekonečném běhu města. Usedám na lavičku a broukám si písničku Voskovce a Wericha „život je jen náhoda“, určitě ji znáte. Potom přejdu na „Dokud se zpívá“ od Jarka Nohavici a je mi hned lépe. Vrací se mi chuť konat velké činy, naděje v lepší svět a v to, že nic není nemožné.To ráno nebude zase tak špatné jak jsem si myslel. Dobrý den světe, jsem připraven žít.