Underground

Co sem napsat? Snad jen díky vám všem, kteří jste to se mnou dokázali!

Nezbylo víc než pár fotek a vzpomínky. Pamatuje si někdo, když ještě existovalo Belmondo? Na skupinu Znouzectnost chodím již od relativně malého věku. Prvně jsem na ní byl právě v Belmondu. Pamatuji si jen, že atmosféra byla vynikající. Bylo mi 14. Tenkrát to byl jiný čas. Pankáči mohli chodit všude a nikdo se s nikým nepral. Možná díky tomu, že Skinheads ještě nebyli tak zprofanovaní a rozrostlí. Já tam byl jednoznačně nejmladší. Další věkové kategorie se pohybovali od osmnácti a výš. Všichni mě tam ale brali jako jednoho z nich. Byli jsme na té stejné lodi. A tak jsem si tam našel spoustu kamarádů. Byli sice o mnoho starší než já, ale to nevadilo. Dnes mi je o mnoho více. Na Znouze chodím od Belmonda s železnou pravidelností. Podařilo se mi vynechat jen dvakrát. Nemoc. Plátěnky od Vietnamců jsem vyměnil za Gladiátory, koženou bundu za pohodlnější plátěnou. Jako pokaždé, setkal jsem se v předsálí se strašnou spoustou lidí. Jako vždy jsem žádné neznal. Tentokrát jsem mezi nimi ale cítil něco jako tíseň a obrovský smutek. Neuměl jsem to pojmenovat až do okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na koncert před x lety v Belmondu. Všechny ty obličeje, které mě míjely na parketu, se kterými jsem se srážel v kotli… Kam se všichni poděly? Kde jsou tihle veteráni, kteří se mnou brouzdali po nočních klubech? Byli to skvělí lidé. Zásadoví, až podivně čestní, nervali si do žil žádné sračky. Bodlo mě z toho u srdce a zastavil jsem se na schodech přede dveřmi na parket. Jen jsem se rozhlížel a přemýšlel. Kde jsou? Okolo mne proudily davy lidí. Kam se sakra poděli? Pohlédl jsem do obličejů jedinců z davu. Zarazila mne další myšlenka. Ježíši Kriste, vždyť já tu byl vždy ten nejmladší! Nikomu z procházejících nemohlo být více než 18! Dobře, beru. Já taky začínal chodit na koncerty ve třinácti. Jenže to jsem byl jen já na celé Belmondo! Ostatní byli mnohem starší! Následně jsem si promítl svou náhodnou konversaci s osazenstvem tohoto večera. To se už můj mozek docela vařil. Ihned mi došlo, co mi na těch lidech připadalo divné. Oni na mě koukali tak, jak jsem koukal já v Belmondu na kamarády, kterým bylo dvacet! To jsem už tak starý? Jsem tu už považován za veterána a kmeta? Proboha to ne! Vždyť to bylo včera co jsem viděl Znouze poprvé! Došel jsem až k židličkám vzadu a posadil se na jednu z nich. Moc se mi mluvit nechtělo. Podíval jsem se do tváří lidí, kteří tam byli se mnou. V mysli jsem vyslovil opět onu otázku. To jsem už tak starý? Každého jsem si podrobně prohlédl. Každý je o mnoho mladší než já. Neuvěřitelné. Tak že jsem zestárnul? Pak přišel koncert. To, že vidím pohodlně přes hlavy všech až na pódium jsem si už vysvětlit uměl. Ani mě to moc nepřekvapilo. Nakonec koncertu (mimochodem byl opět dobrý) jsem zahlédl kluka, jak poskakuje i když hudba dohrála. Mohlo mu být tak patnáct. Chvilku mi to vrtalo hlavou, pak jsem na to ale zapomněl a věnoval se kamarádům. V metru při cestě domů jsem si ještě jednou přebíral všechna ta hrůzná zjištění. Došel jsem až k onomu klukovi. V tu chvíli mě udeřilo do čela, že ten kluk si frčel na travičce. To nevadí. Jenže pak mi došlo, že takhle jsem ve svých začátcích frčel taky. To znamená, že jsem pro své starší kamarády vypadal taky jako idiot? Jak velké pochopení pro mne museli mít a jak velké mé úlety museli přehlédnout! Jenže kde jim všem je konec? Na jejich místo, tím myslím místo pohodových poklidných lidiček nastoupila generace Skejťáků a ať se vám to líbí nebo ne, ti už pohodoví nejsou. Chovají se zbytečně agresivně, nemají pochopení pro žertíky kapely, neznají to, čemu jsme tenkrát říkali „kolektivní pohodové vědomí“. Díky tomu se změnila i atmosféra na koncertech. K horšímu. Odešli snad všichni mí kamarádí z undergroundu jen proto, že se tu vytvořila tahle společnost mladších a oni jako starší byli prostě přečísleni a tak postupně přestali chodit? Nebo je k tomu vedly existenční problémy? Každopádně mi došlo, jak strašně sám poslední roky na koncertech jsem. Pokud mezi vámi, kteří si tohle přečtete je někdo, kdo pamatuje onu atmosféru z Belmonda, nebo Bunkru a chtěli by jste zase vyrazit, zanechte mi tu na vás kontakt. Moc mi všichni chybíte!!!!!!! Zoltan - Jan Profous P.S. Když jsem tohle psal, chlap nechlap, chtělo se mi brečet. Celý večer jsem se uzavřel do sebe a vzpomínal na vás na všechny; vytáhl pár fotek, které po všech těch akcích s vámi zůstaly. Rozvzpomínal jsem se na vaše, rozesmáté obličeje, které už asi nikdy v životě neuvidím. Vás, kteří jste byli opravdový Underground.Charakterní lidé, ne vychlastané obličeje nedospělých individuí. Vy všichni, kteří jste utvářeli můj náhled na svět, vám patří veliký dík! Vězte, že se vám podařilo utvořit človíčka, který jde ve vašich stopách, ve stopách staré školy. Pokusím se tu pochodeň podat další, mladší generaci. Snad nás pochopí… - Nakonec jsem brečel jako malé dítě. I dobré vzpomínky bolí.

---