Ztracení...

Utíkal. Vlastně ani nevěděl kam běží a proč, jen chtěl zmizet. Tolik citů, zmatek v hlavě a nohy ho začínaly bolet. Jak dlouho utíkal, kde to vlastně je? Rozhlédl se kolem sebe, z posledních sil pletl nohama, ale stále běžel. Kolem něj nebylo nic, viděl jen temnotu všude okolo sebe. Co tu dělá?! Chtělo se mu řvát, brečet, prosit o pomoc, ale věděl, že nic z toho nepomůže. Byl tu sám. Úplně sám. Samota ho užírala, nenáviděl ji a přesto byla stálou součástí jeho života...byla součástí jeho samotného.
Padl na kolena, srdce mu tlouklo jako o závod, sklonil se k zemi a snažil se nabrat dech, marně. Rychle oddychoval, šeptal si pro sebe, vysoukal se znovu na nohy a pomalým, trhaným pohybem se začal sunout dál, musel dál. Jen pořád....dál. Neviděl cíl, nevěděl ani odkud vyšel, cítil jen vyčerpání, zmatek a bolest. Bolest protínající celé jeho tělo, jako klín, který kdosi vrazil hluboko do jeho těla...nebezpečně blízko srdci.
Cesta uprostřed temnoty pokračovala, neměnila se, jen se pořád ohýbala do všech směrů, zdálo se, že je vidět až do nekonečna, přesto nebylo vidět kam vede, jakoby byla jedním velkým útvarem skrouceným do sebe tak, aby konec byl zároveň začátkem...

---