HISTORKA ZE DNE A NOCI

Historka ze dne a noci

   "Jak se mění strach v závislosti na zkušenostech?" Zeptala se mě v kavárně holka, co vypadala zmateně a rozrušeně. Vůbec jsem si jí za celou tu dobu, kdy jsem tam seděl nevšiml. A to seděla přímo proti mě. Objednanou měla hodně černou kávu, jíž neustále míchala lžičkou, čímž dělala kravál, ale já jsem si jí všimnul, až když na mě promluvila.

   "Tak to vám neřeknu." Chtěl jsem ji odbýt. U mě na stole byl v duralové skleničce pytlíkový čaj, hodně dlouho louhovaný. Matka mi říká, že se tím po určité době z čaje uvolňují třísloviny, nebo co, a že dělám tedy špatně, protože třísloviny jsou špatné. Stejně mi to nevadí. Freude mlč, nechci tu zase prozradit všechno!  Pro lidi mého skromného osudu neznalé, dovoluji si upozornit na moji závislost na čaji. Je to tím kofeinem? Každopádně mi klesne hladina dobré nálady na minimum, zato hladina tvořivosti na maximum. Upozorňuji! Na takové maximum, při kterém se výtvory zdají být nesrozumitelné. Jedině já sám v nich vidím ta jedinečná drogová poselství. Ale to je málo, já vím. Taky si dopřávám opojení jen občas, za to tak pravidelně, že se dá mluvit o závislosti. Dvakrát týdně - úterý, pátek.

   Abych diváka dále nezatěžoval podrobnostmi, které ho zajisté nezajímají, chci jen prozradit název dnešního  dne - úterý. Začátek v kavárně, konec by neměl být nikde  jinde, než v čajovně. Omyl.

   Zkrátím to. Ta dívka tak dlouho naléhala, až jsme se dali do řeči o všem možném. Od filosofie k toaletnímu papíru. Dobře, dobře! Trochu přeháním - od filosofie k pohoří Atlas. Chápejte, chci demonstrovat jak moc jsme si rozuměli. Až neuvěřitelně z toho pohledu, že jsme byl jedním z aktérů  debaty. Po prvních prohozených slovech jsem tedy netušil, že skončíme tenhle večer spolu v posteli bez sexu, jenom v objetí, protože ona "zásadně s nikým nespí první noc". Řekl jsem si "OK," a radši jsme si poslouchali tlukot srdíček.

   Jenže kam tím směřuji, ptáte se jistě? Ráno, zhruba kolem páté hodiny mě vytrhl ze spánku prst, jezdící mi po tváři jako po autodráze.

   "Ahoj," řekla úplně nahlas," nechceš se jít projít? Znám pěkný místo."

   Šel jsem, jak jinak.Vedla si mě za ruku, usmívajíc se s hlavou zakloněnou, pozorujíc mraky. Cestou jsme míjeli kostelíky, kde (jak mi svěřila) Bůh ještě spal. V tu dobu jsem věřil úplně všemu. Chtěl jsem věřit úplně všemu. Většina  lidí spala a my si mohli vymýšlet vlastní svět. Začala se mnou hrát hru na všemocnost.   

   "Každej teď musí říct jednu strašnou věc, která se právě děje a my ji změníme. Já začnu." Nepřišlo mi to nepřišlo šílený ani dětinský. Bylo to prostě naše nekonečný ráno, pokud bychom chtěli. Stačilo říct.

   "Tak třeba v tomhle baráku," ukázala  na dům hned vedle banky," leží muž a spí. Zvláštní na tom je, že je čtvrt na šest a on se při tom měl v tuhle chvíli podřezat ve vaně.Díky mě přežil. Už víš jak se to hraje?"

   "Jenže co až se probudí? Jak zabráníš tomu, aby se nezabil potom?" Dal jsem jí jakoby nechápající otázku, ale oba jsme moc dobře věděli, že hra už začala se všemi účastníky zcela seznámenými s pravidly.

   "Jednoduše mu pošlu, až půjde přesně tudy v sedm hodin do práce, malou mušku, která mu uvízne v oku a náhodná kolemjdoucí mu pomůže ji vyndat. Dělá se to tak, ne? Sehraje se tu krásná klišé scénka. Nikdo v ni už dneska přece nevěří. "Filmová trapárna!" říkají všichni,ale pořád se to děje. Uvědomuješ si vůbec, kolik opravdových citů tahle společnost zabila jenom kvůli tomu, že pár lidí je zneužívá jenom pro svůj sobecký záměr? Kolik lidí tím trpí?" Tiše jsem souhlasil.

   ?A ta dívka bydlí zrovna dvě patra pod ním. Pif-paf, amoróso si zastřílí a bude o sebevraždu míň."   Skončila její část hry.

   ?Tak a teď ty." Usmála se na mě.  

   ?Prohlídni si tu věž kostela.? Začal jsem. ?Minutu před dvanáctou se zastaví hodiny. Nikdo si toho celých dvacet čtyři hodin nevšimne, až druhý den v poledne vzhlídne stará paní, aby se přesvědčila, zda jí jdou hodinky správně. Půjdou o minutu dopředu, ale divné bude, že jsou slyšet zvony po celém městě tak brzo. Zeptá se náhodné kolemjdoucí - úplně náhodou matky toho tvého sebevraha - na čas. Zjistí, co a jak, a vyčká ještě pár minut, aby se přesvědčila, že opravdu nejdou a půjde to oznámit faráři. Farář, tu dobu ochromen mrtvicí, skoro umírá u zadních vrátek do svatyně, nikým nezpozorován. Žena mu tak zachrání život."  

   "Pěkný, pěkný. Jak tě teď trumfnout?" V mozku jí to začalo šrotovat, to bylo vidět.

   "Představ si dívku, která bydlí o pár ulic dál. Půjdeme se tam podívat, zatím poslouchej. Tak dívka pracuje v multigigantickym hypermarketu jenom noční směny, protože má dojem, že by přes den, kdy je otevřeno, nevydržela psychicky pobíhat mezi zákazníky a rovnat zboží do regálů. S tím má dost velký zkušenosti. Přes den spí, takže se z ní pomalu stává netopýr, skoro až upír. Jenže upír, kterej upíjí krev sám sobě. Nedokáže uniknout z toho jednotvárnýho života. Nemá už žádné přátele. Pokusila se dokonce několikrát o sebevraždu...." Tady jsem ji přerušil.

   "Proč pořád máš téma sebevraždy? Dovoluje to vůbec ta tvoje soutěž - bejt monotématickej?"

   "Nech mě domluvit," začala se tvářit nějak vážně."

   "No, a ta dívka chce sama se sebou opravdu skoncovat, ale nemá dostatek odvahy. Vede si dokonce denník o tom, jak blízko už při svých pokusech byla smrti. Zjišťuje, že každým novým pokusem je blíž a blíž. Každý další pokus může teď být tím posledním!

   Jednoho dne, kdy má normálně spát, se prostě sebere a řekne si: "Konec! Dneska končím." Zajde si do kavárny na poslední šálek čaje, aby se na to posilnila. Na číšníka čeká celou věčnost, jakoby byla neviditelná. Popíjí si hodně černou kávu a přemýšlí o té smrtící křivce blízkosti smrti , jak ji sama pro sebe nazvala. No a proti ní sedí člověk, vypadající vcelku spokojeně a docela chytře. Tak proč se ho nezeptat: "Jak se mění strach v závislosti na zkušenostech?"

- FIN -