Příběh chlapce s knihou

Chlapec s Knihou stojí jako kus kamene u dveří a čeká. Čeká a nehybně před sebou drží svou malou Knížku, ze které asi právě něco cituje, ale není slyšet. Někdo mu ukradl barvy a pak i ty, kdo ho poslouchali – všichni totiž někam zmizeli. Zůstal tady jenom hluk, který nepřetržitě pobíhá kolem tohoto zkamenělého Chlapce, který čeká, až Někdo vyplní prázdné místo na druhé straně vedle dveří. Čeká, až tam přijde Někdo, kdo raději zkamení a bude poslouchat, co se píše v Chlapcově malé Knize, než aby spolu s hlukem okolo někam spěchal. někdo si sedl vedle něj na schody a poslouchal slova, která mu on našeptával, ale ten člověk nevěděl, že mu je našeptává zkamenělý Chlapec, který stojí vedle dveří; nevšiml si toho Chlapce a ani si nevšiml, že vedle je volné místo, kam si mohl klidně stoupnout a poslouchat Chlapcova slova. A mohl by tam navěky sledovat, co se děje kolem a mohl by o tom psát – tak jako mlčky zapisoval slova, která mu, sedícímu na schodech, našeptával Chlapec trpělivě čekající na to, až se k němu Někdo přidá.
Kdyby si tam tento někdo stoupl a navěky poslouchal, třeba by tím konečně zastavil věčnost, která měla proběhnout, než Chlapec Někoho najde. Třeba by tím Chlapce vysvobodil, ten by ožil a vyskočil ze svého místa a nechal tam toho člověka stát a psát až do té doby, než by si ho někdo všiml a zatoužil si přečíst co on tam píše. Vzal by jeho sešit a stoupl by si na volné místo na druhé straně vedle dveří a tím by zas jednou provždy vysvobodil pisálka, který měl celou věčnost na to, aby zapsal vše, co mu Chlapec – už dávno oživlý a teď už také dávno mrtvý – přečetl ze své malé Knihy. Tento nový člověk, nový Chlapec, by si stoupl na volné místo u dveří, uchopil by sešit, či spíš malou Knížku a zas by celou věčnost četl, dokud by se nenašel Někdo, kdo by to všechno zapsal.
A tak by se to opakovalo dál a dál, až by jednoho dne, po uplynutí nekonečně mnoha věčností znali příběh kamenného Chlapce s Knihou úplně všichni.

---