POETOVA HISTORKA

Poetova historka

   (Pro ty, kdo nemají sílu číst delší text je úplně na konci shrnutí děje a jeho smysl. V budoucnu je  plánovaná filmová a divadelní verze, muzikál i koncepční album.)

   Rád sedávám u nás na kopci a sleduji připlouvající a odplouvající parníky. Stejně tak rád sleduji parníky dostávající se do prekérních situací, třeba když narazí na bójku a omráčí tím chudáka kapříka. Někdy se kochám spolu s zahraničními turisty, protože u nás na kopci je uměle postavený moderní starobylý hrad s restaurací a samozřejmě i se zahrádkou s výhledem široko daleko. Mezi námi jsou tři základní rozdíly. Oni: nejsou mými spoluobčany, jezdí na vrcholek autem a mají sto korun českých na pivo. Jinak se máme rádi a předáváme si dojaté pohledy, zvlhčené kapičkou slzy, vyvolanou nádherou tohoto kraje.

   Ve městě, rozprostřeném pode mnou, má proběhnout sraz sdružení abstraktních poetů, jehož jsem pár let členem. Když se rozhlédnete tímhle směrem ? ano ? tam, kde je náznak budoucí slávy našeho malého Manhattanu - je vidět jedna střecha, o kterou se právě...moment..teď...opírá zapadající slunce a zdraví nás. Tak ho také pozdravíme, a budeme pokračovat...

   ...hotovo? Můžeme? Kdy jsem přestal...no a tam pod střechou je malá hospůdečka, kde zhruba za hodinu ten sraz proběhne. Kdo bude členem:

   Pepa - jeho stěžejním dílem je jistě celopražsky známý verš

                         kdo mlátí seschlý čas

                         chodí jak krumpáč   

   ...dále vystoupí se svojí novou sbírkou i člověk přezdívaný Punč. Snad bych si jenom dovolil krátkou ukázečku, co nás čeká:

                         labutí zpěv se line hrdlem

                         opáleného krokodýla

                         on nikdy neví, kdy přestat

                         opálený krokodýl

   Teď mě prosím omluvte, slíbil jsem pár lidem, že je vezmu s sebou. Jsou strašně zvědaví na ty zvěrstva, co nás dnes večer čekají. Nebo jestli se chcete trochu zdržet a svézti se s námi autem, není problém.

   A sakra...dobře, máte pravdu, dneska mě s turisty rozdělují jen dvě věci. Jsem tu autem. Ale jenom proto, že se musím trochu uklidnit. Jsem také na programu. Zde je výborná relaxace a pěšky bych to nestihl.   

   Ano, ano! Moje je ta rachotina tam vzadu, počkejte, já vám otevřu, pak si musím odskočit.

Hned jsem zpátky.

   (V televizní verzi je v tomto okamžiku pohled na hlavního hrdinu, jak si otevírá poklopec a močí. Není nic vidět, kamera zabírá jeho horní část. Po obrazovce se mihotají všemožné literární zmínky a citáty o malé potřebě. V divadelní verzi je tato pasáž vypuštěna a nahrazena monologem slavného  vysloužilého bojovníka sumo, který zavítal ten čas do Prahy a popisuje zážitky z procházky po Karlově mostě. Celý monolog je (jak jinak) ve verších. Hudební nosič celou úvodní část zcela ignoruje.)

   Máte rád poezii? Nebo, zkoušel jste někdy psát? Já píšu už od narození, protože otec byl archeolog a matka archeoložka a brali mě všude, kam jeli. To, že byli archeologové, to samo o sobě mě k psaní nepřivedlo. V kufru auta jsem jednou, když jsem se chtěl schovat sourozencům, našel sbírku básní, které psal otec matce při namlouvání. Urychleně mi byla odebrána. Hádejte kým? A hádejte, koho jsem hned chtěl napodobit? To byly moje začátky. Od blbostí přes nesmysly, od milostných básní k zvrhlým básním, přes nesrozumitelné básně, až k abstraktnímu umění.

   Já teď pracuji jako hlídač muzea. Máte pravdu, tlačenka jak prase. Všichni se holt shodli na tom, že jsem k ničemu, ale mě to nějak nevadí. Celé dny sedím a mám čas jenom na to, co mě baví. Četba, psaní a tak.

   Tady zatočíme a vyzvedneme Průšovou s Průšou. Spolužáci ze střední. Myslím, že trochu chápou, alespoň se snaží pochopit, co dělám. To se mi na nich líbí. Docela fajn lidi. Ty se milovali už od prváku, akorát si to řekli a ve čtvrťáku. Byli opilí a prostě se pak museli vzít. Chápete ne?... No ...Teda jako nemuseli, ale chápete ...

   Nadár, tak jste se konečně rozhodli přijít. Mám fakt radost. Nasedat panstvo!

   Další část cesty k hospodě by se dala popsat asi básní:

                               Cesta neubíhá

                               věru rychle

                               zato řidič

                               cválá jako o život

                               alespoň si myslí...

   A jsme tady. Ahoj Pepo, ahoj Punči, jak se vede? Je už někdo vevnitř? Nikdo? A přijde ještě někdo? Aha, to sem si myslel, že nás bude víc?

   Hele Punči, objednal jsi ten salónek jako posledně, ne? To si děláš srandu? Proč bych to měl zařizovat já? Týden jsem byl pryč a jasně jsem ti říkal, ať to uděláš ty. Jo ty si nevzpomínáš? To si fakt děláš pr...l? Tak to ses pos..l!?

   Promiňte mi na chvíli zmizíme ven. Potřebujeme si něco vyříkat. Zatím si sedněte k támhletomu prázdnému stolu. Děkuji, omlouvám se.

   Události mezi půl devátou a osmou třicátou pátou večerní, kdy byl náš hrdina s Punčem a s Pepou venku: Slovní osočování, facka padla jedna, následovaná rozpadem skupiny abstraktních poetů. Uvnitř jste seděli vy, a pan a paní Průšovi. To trapné ticho mezi vámi netřeba popisovat...

   ...

   Mohl by být - FIN - , ale dlužíme čtenářům, kteří nečetli, popis a vysvětlení děje.

   !!!KONEC KRÁTKÉ PRÓZY. UŽ MůŽETE ČÍSTI!!!

   Sraz abstraktních poetů se zhroutil kvůli neschopnosti jednoho ze členů. Ponaučení je čistě na vaší fantazii....Když tak si to přečtěte.

                                                         ... a konečně - FIN - halejůůůjááá