Pohádka bez rozměrů

tak tohle je moje první povídka...

Pohádka bez rozměrů



Byla jedna malá holčička – tak takhle nějak začíná většina pohádek. Jenže pohádky mají jednu velkou chybu – prolévají člověkem falešné naděje. Nic víc. „Všechno dobře dopadne, princ bude nadále žít s princeznou v nikdy neumírající lásce.“ Jeden příklad stačí, ne?

Já vám povím pohádku. Nečekejte nic krásného a láskyplného. Je to pohádka o malé holčičce:

Žila byla jedna malá Holčička. Byla malá a soucitná. Dokázala milovat každého, i své vlastní nepřátele. Jejím domovem byla Klec. Ta Klec neměla žádné rozměry. Někdy byla malá a těsná. Jindy byla veliká a zdála se být i krásná.

Jednoho dne, byl-li to vůbec den, se děvčátko probudilo s podivným pocitem, že se dnes něco stane. Ale nebyl to nepříjemný pocit… nemohl být. Vždyť dnes měl zase přijít její Kamarád. Holčička se posadila do rohu svého vězení a začala vzpomínat na včerejšek:

Zase po dlouhé době mluvila s Kamarádem. Vždyť on pro ni znamená takovou podporu. Když je s ní, je Klec velká celkem i krásná. Jenže vídají se tak málo.

Děvčátko nervózně poposedlo. Kde je? Co ho zdržuje?

Ale konečně se objevuje. Přichází a krásně se usmívá. Děvčátku svitne jiskřička lásky v smutných očích. Kamarád přichází až úplně k mřížím. Chytá holčičku za ruce a šeptá jí krásná slovíčka vonící počátkem lásky. Ne, to už není Kamarád. Je to Přítel. S tímto uvědoměním se Klec zvětšuje. Je větší a větší. A mříže slábnou a slábnou.

Nastalo několik krásných dní. Dní prosycených láskou a ovázaných stužkou radosti.

Každá voda ale jednou odteče a vezme sebou nemilosrdně úplně všechno.

Přítel se tak dlouho neobjevil. Děvčátko stojí uprostřed Klece. Už to není ta krásná prostorná Klec… Ne, teď je to zase to malinké šedivé vězení. Holčička jen stojí a z očí jí tečou slzy. Zamženým zrakem pozoruje tváře spousty lidí tam venku. Cítí beznaděj a bolest. Neví nad čím a nechce to vědět.

Konečně! Přítel přichází. Ale on nejde ke Kleci! Dnes by ji dokázal vysvobodit. Dnes by ji z té klece mohl dostat, ona to ví! Tak proč tam jen tak stojí? Děvčátko se mu zadívá do očí. Nedokázal vydržet její pohled. Klopí oči. Klopí hlavu a odchází. Je konec. Jasný konec. Jak to slovo bolí a pálí. Holčička padá na zem. Nepláče, nenaříká, jen leží a myslí na tu bolest. Srdce si drásá vzpomínkami na chvíle strávené s ním. Na chvíle, jež se už nikdy nevrátí. Ale třeba ano! Třeba se za chvíli objeví a řekne, že se spletl, že bere všechno zpět! FALEŠNÉ NADĚJE.

Skrz kovové mříže vidí tváře spousty lidí. Někteří jí chtějí pomoc, jiní jen ublížit. Uplakané Děvče se vrhá proti mřížím a mlátí do nich. Ruce jí krvácejí, ale nevnímá. Mlátí a bouchá. Pak se jen vyřízeně sveze na zem. Zkrvavenými ručkami si objímá kolena. Odpočívá a nabírá nový dech. Vyčerpaným pohledem pozoruje, jak se za mříží střídá stále více tváří. Ale Děvče očima hledá jen tu jednu jedinou milovanou tvář. A najednou se objevuje. Holčičkou projde směs radosti, bolesti a hlavně falešné naděje. Vyskakuje a jde k mřížím. Natahuje ruce v doufání, že ji ta milovaná osoba pomůže. Celé ruce má venku z Klece. Schází jen pár centimetrů. Stačí jen aby pozvedl ruce a pomohl jí ven. Dokázal by to! Ale on jen stojí a smutně pozoruje… Pak se jen otočí a pomalu odchází. Děvče zničeně objímá mříže své Klece, které stále sílí a sílí.



KAŽDÝ ČLOVĚK JE SÁM SOBĚ KLECÍ.

---