odvrácená strana ráje anebo soumrak západní kultury

„Kurva! Zase mě ten blbej signiferní svatej Michael vleče do toho jeho svatýho světla.“ Ozvalo se ještě z telefonního sluchátka. Pak Mirek zakřičel něco nepěkného, ale nebylo mu už rozumět, jak se vzdaloval od svého nočního stolku s vyvěšeným telefonem. Po chvilce ticha naskočil známý tón, který Jardu upozornil, že dnes už si s Mirkem asi doopravdy nepopovídá.

„Pustíš mě, ty pernatá píčo?“ řval Mirek na archanděla Michaela, jenž byl u Mirka tento týden snad už po třetí – pečený, vařený, abychom tak řekli. „Mám dneska v sedum rande!“ pokračoval vztekle Mirek a snažil se dát Michaelovi pěstí do žeber, což se mu ovšem žalostně nedařilo, neboť archanděl byl na podobné excesy zvyklý a tak v letu hbitě uhýbal před každým Mirkovým nemotorným pokusem. Každopádně je ale něco takového vysilující i pro transcendentní bytost jakou Michael bezpochyby je a tak není divu, že se brzy ozval jeho hromový hlas, který vyplašil veverky v blízkém lesoparku a přivodil infarkt veliteli krčských hasičů. “Neser vole“ halekala ta božská existence „nebo ti strčim prst do prdele a budu s tebou hrát maňáskový divadlo, jako minule!“ „Do hajzlu,“ prohodil Mirek poněkud rezignovaně; jeho prdel měla mnohem delší paměť než jeho děravá hlava, která pokaždé v podobných vypjatých okamžicích zas a znovu poznávala, oč je prdel těžší. „Se na to vyseru. Tehle tejden sem v klinický smrti už po třetí. Copak mám tohle zapotřebí? Furt nahoru a dolů. Taky by Kristovi neupadla prdel, kdyby někdy zaskočil k nám na zem…“ Archanděl se jen usmál pod vousy a v poklidu, nerušen útoky a slovními insultacemi před chvílí zabitého Mirka, pokračoval k nebeské bráně.

„Zdár čůráci“ ozval se žoviálním tónem malý tlouštík, v němž Mirek poznal svatého Petra. „Deš si k nám zase dát prst do prdele, ty vole?“ vybuchl tlouštík, když se Mirek přiblížil na dostatečně krátkou vzdálenost, aby to v Petrovi probudilo vzpomínky z úterý, kdy archanděl Michael, na rozdíl od dnešního dne, svou výhružku s maňáskovým divadlem neváhal realizovat. „Nepičuj a di si ho vyhonit!“ odsekl zuřivě Mirek. „Deš za Kristem co?“ pokračoval s tím nepříjemně žoviálním tónem svatý Petr. „To se načekáš, než tě zase pustí dolů. Si piš, že dnešek prospíš někde v márnici. Ten tak má na tebe čas. Právě masíruje kundičky sestrám vod svatý Voršily.“ „Děte už do píči, velrybomrdi!“ spustil Mirek na celé nebe, ale jeho inovativní, právě vymyšlená nadávka zanikla v hrdelním trylku plném bolesti. V očích se mu zaleskly slzy. Svatý archanděl Michael právě vplouval do bran nebeských a nad hlavou mával s Mirkem, jemuž v řiti zela Michaelova pravička, jako s nějakou pestrobarevnou kohortou spodního prádla ukořistěného při některé ze šťavnatějších výprav, kdy se svým pánem obtahovali panny z pozemských luhů a hájů a občas nějakému tomu biskupovi připomněli, co to v praxi znamená mít biskupa.

„Héj, vykuř!“ ozvalo se zpoza lehkých titanových dveří vedoucích do Ježíšovi pracovny. Boží syn, jak se mu občas stává, zřejmě předčasně ejakuloval a z této nemilé příhody pramenilo jeho spravedlivé rozhořčení, neboť nejenže nedosáhl zamýšleného ukojení, ale ještě před voršilkami vypadal jako nějaký právě přijatý neofyt. „To sem já s Mirkem, klystýre!“ odpověděl Michael a v ten okamžik se rozletěla brána vedoucí do pracovny božího syna. „Tady ti ho vedu, jak si chtěl.“ Michael máchnul pravou rukou. Odstředivá síla vyrvala Mirka ze spárů jeho archandělské dlaně a vrhla ho několik metrů po nose až ke Kristovým nohám. „Hele kámo,“ obrátil se Michael na Ježíše, ostentativně ignorujíc Mirka, který na zemi právě vykašlával obláčky „potřebuju si dneska trochu vodlehčit ptáka Plápoláka. Nemáš už pro mě žádnej džob?“ „Jasně,vole že ne. Klidně vykuř!“ Odpověděl Ježíš a na Michaelově tváři se objevil zářivě šťastný výraz; bez meškání vyrazil z kanceláře a za chvíli se již celá nebesa třásla hromovým hlasem: „hej kundičky, pojďte si hrát na hasiče.“

Kristus se obrátil na Mirka, vstal ze svého útulně plyšového křesla, a rozepnul si černé kožené kalhoty. S americkým úsměvem si je stáhl ke kolenům a medovým hlasem pronesl do ticha „Vykuř!“. „Né, né“ zakřičel Mirek a v panice začal lézt po zemi. „Vykuř! Chacha! Vykuř!“ Kristus mu za stoupil cestu a s přirozením vlajícím ve větru začal zuřivě skákat. „Vykuř! Vykuř!“ „Já nechci. Já nechci!“ „No tak, nedělej drahoty, všichni před tebou to zvládli. Tak sakra, chlapče, vykuř!“ Kristus v nestřežené chvíli přiskočil k Mirkovi a vší silou mu vrazil úd do úst. Chutnalo to, jako pšeničná oplatka.“

„Přijmi tělo páně“ ozvalo se nad ním ve chvíli, kdy ho fronta pošoupla od oltáře. Mirek se zadíval na kněze, kterak poskytuje svaté přijímání dalšímu přijímání a hluboce si oddychl. Fuj, to byla ale blbá vize, říkal si v duchu, když za zvuků kostelních zvonů vycházel portálem do čerstvého jarního dne. Ale co, na sv. Františka z Assisi zase v jeho extatických vidinách útočili ptáci. Hitchkok nebo Paula Wild, vono je to praš jako uhoď, tahleta kultúra. To se radši pětkrát pomodlit růženec a pak se zbičovat. A nemusíte ani platit za lístky do kina.