texasští Bušíni aneb Klášterní výchova

V Texasu žil mocný rod Bušínů odvozující svůj původ do Buše. Rode široce rozvětvený, jehož výhonky odrůstaly z rodného kmene do neuvěřitelných šířek a občas též výšek, jako tomu bylo u Jirky Bušína seniora. Z květu jeho intelektuálské krásy vyvřelo hned několik plodů podobných svému otci jak silou tělesnou, tak velikostí duševní. Nejmladší z nich a v jistém slova smyslu nejpodivnější byl Jirka Bušín junior – milý chlapec se zálibou v alkoholických nápojích, zbraních hromadného ničení a ženských oděvech. Áno, jak smutné bylo pro rodinu zjištění, že malý Jirka je transvestita. Ovšem člověk se osudu nesmí poddávat a tak, jednoho slunečného texaského dne, kdy se vracel malý Jirka z lovu veverek, jejichž ocásky mu ve své svornosti vlály z batůžku malého lovce, rozvzpomněl si otec Bušín – a to právě ve chvíli, kdy spatřil pozůstatky mrtvých veverek kterak zdraví čerstvé texaské povětří -, že existuje jedna instituce, která by jeho synkovi mohla pomoct – ECCLESIA APOSTOLICA CATHOLICA.

Klášter sv. Ernsta stál na kopci u Bad Wiessee a okna jeho dormitářů shlížela z výšky zdravého alpského kopce dolů na roztomilé městečko a zádumčivou plochu místního jezera, táhnoucí se až k obrysům hor někde v nedohlednu. Právě tuto scenerii měl před očima malý Bušín každého dne, když se za jarého zpěvu ptáčků probudil do toho syrého horského povětří.

Ranní modlitba, sprcha, 100 kliků a překážková dráha, výcvik se zbraní, polední mše, a zase na překážkovou dráhu – tak zde probíhal obvyklý život místních chovanců.

Páter Josef si slintal na kutnu, kdykoliv se na dráze či v některé z kabinek střelnice objevil onen správně tvarovaný, trochu macatější, ale jinak svalnatý zadek. Sledoval ho ostřížím zrakem, až se zdálo, že by  si měl raději vyrvat některé ze svých prasečích oček, která se ztrácela v záplavě tuku a mastných černých vlasů. Hmm, u svátého Ernsta, to by bylo pošušňáníčko, říkal si v duchu mnich pokaždé, když se malý Bušín mihnul před jeho zraky. Ale jak na něj?

Páter Josef nahlédl potají do složky Jirky Bušína juniora. Hm, tak transvestita, zašeptal potěšeně, jakmile spatřil černé na bílém chlapcovu diagnózu. Zdá se, že chlapeček dostane nové bikinky.

Josef se připravoval několik týdnů. Nejprve zajel dolů do Bad Wiessee a v místním sekond handu zakoupil dámské plavky, o nichž usuzoval, že by se chlapci mohly líbit. Poté věnoval několik dní na přípravu kostýmu sestávajícího se z bílého přehozu a ještě bělejší kuželovité a na konci zašpičatělé kapuce, do níž si zručně vystřihl dva otvory pro oči, takže nakonec ve svém přehozu vypadal jako nějaký duch zabitého konfederačního voják. Ano, přesně tak. Duch! Ale ne ledajaký.

Malý Jiřík zůstal ve sprše jako poslední. Právě si potichu nadával na pátera Josefa, protože mu uložil navíc dvě kola přes překážkovou dráhu, když za sebou uslyšel podivné šramtání. Pomalu se pootočil a spatřil za sebou postavu celou v bílém se špičatou čepicí, co přepadávala přes celý obličej, takže jediným bodem rozeznatelným na tváři podivuhodné návštěvy byly dvě oči zírající z prostřižených otvorů.

„Kdo jsi?“ zeptal se Bušín podezřívavě.

„Já jsem Duch svatý“ zahalekalo táhlým tónem strašidlo a udělalo pár kroků k nahému chlapci. „Podívej,“ přízrak odkudsi vytáhl dva pestrobarevné hadříky. „Přinesl jsem ti bikinky.“ Bušín se poklonil a cudně sklopil zrak, jen co uslyšel, co je ten neznámý zač.

„Co po mě žádáš, ó Pane?“

„Neboj se, chlapče. Na, vem si bikinky. Jsem tu, abychom si udělali radost.“

„Ty jsou krásné, ó Pane.“ Řekl malý Bušín a hned si je začal zkoušet.

„Teď uděláš radost ty mě, viď chlapče.“ Ozvalo se znovu strašidlo.

„Co po m žádáš, ó Pane“ Jirka roztržitě žmoulal plavky v prstech.

„Ale nic,“ odvětilo sladce strašidlo. „jen se podívej támhle dolů pod umyvadlo, vidíš tam beránka božího, jak se vesele pase?“ Bušín se předklonil, aby s prohlédl toho sympatického sudokopytníka, o jehož přítomnosti neměl ani ponětí, a v tom okamžení vytáhlo strašidlo kladélko a zarylo se Bušínovi do prdele. Chlapci se zajiskřilo před očima a v tom okamžení spatřil pod umyvadlem svého beránka. Koupelnou otřáslo dvojhlasné ALELŮJA.

Jako každý srpen zazvonil u bran kláštera Jörg Haier, podomní obchodník s erotickými pomůckami. Klášter sv. Ernsta, světce, jehož církev kanonizovala teprve nedávno, patřil k jeho nejlepším odbytištím a Jörg ještě po několika měsících vídal před usnutím rozzářené tváře mnichů, kterak si do svých cel odnášejí nové vibrátory a jiné vesměs užitečné nástroje pomáhající překonat samotu a odevzdání se církvi svaté.

Ze schodů se rozléhalo sílící dupání jak bosé nohy mnichů pleskaly po mramorové podlaze. Někdo sáhl na kliku a už se rozlétala brána kláštera. V tu chvíli padl Jörg na kolena a oči se mu zalily slzami, neboť mezi křídly těžkých dubových vrat spatřil to, na co celý život čekal – VYVOLENÉHO.

Za pět měsíců porodil Jiří Bušín junior v klášterní knihovně per rectvm. Chlapeček, mesiáš, se měl čile k světu a tak ho pojmenovali Saddám. Již od kolébky vynikal nevšední krásou a desátého dne se mu přišli poklonit tři králové: Haider, Kalousek a Ceaucesku. Bohužel, brzy začal platit zákon, který měl danit batolata a tak byl malý Saddám pod rouškou noci vyslán do jedné katolické misie v Iráku…