Hortensie čili Utrpení ctnosti

„Odpusťte otče, neboť jsem zhřešila.“ Zpoza stěny zpovědnice se ozval jemný dívčí hlásek a ve škvíře mezi mřížkou z černého lakovaného dřeva, které páchlo roky a vyčpělým kadidlem, se zaleskla bělma dvou velikých očí potopených do nekonečné tmy církevní zpovědi. „Já vím, dcero. Cítím to.“ Odvětil dívce nakřáplý hlas. Za mříží zašustila látka sunoucí se po dřevěném sedátku. „Cítím to, dcero, cítím.“ Opakoval hlas ještě jednou zkřiven do něčeho mezi nábožným šepotem a ochraptělým syčením. „Promiňte otče,“ zakoktala překvapená dívka „nerozumím vám. Jak to myslíte?“ „Tvá vlhká kunda plní tento chrám páně svým nejvybranějším parfémem.“ Ozval se znovu přidušený šepot a Hortensii se zdálo, že nyní prostupuje a vibruje v každém kousku masivní dubové zpovědnice. „Hle, v jakém souznění dují nebeské prameny lásky lodí, vzpínají se v nárazech varhanních píšťal,“ znovu se ozvalo zašustění látky. Hortensie strnule poslouchala, neschopna žádného činu. „až k rozevřené laterně v klíně tohoto chrámu a nesou na stovce svých jazyků vůni tvého nejjasnějšího kadidla, té oblé nádoby zlatem vyložené, mystéria hrozivého, chlípně rozkročeného oltáře páně v jehož mramorově růžových žilkách duní absolutno.“ “Otče, ale co…“ hlas přerušil zděšenou dívku a pokračoval ve svém podivném monologu: „Poslyš, jak se blankytná mračna kopule natahují a střetávají s hlubokými zadnicemi nestoudných andělíčků ve snoubivě čirém rozletu opylovačského božství.“ Něčí prsty přejely po mřížce a znovu zašustila látka na dřevě. „Toužím po tvé transcedenci, tak jako nejsvatější pán Ježíš Kristus, nebo on nás k této cestě vyvolil, abychom jako orli slétali v hlubiny zemské a vynášeli v krvi hříchů na světlo boží panenská srdce našich milovaných.“ Hlas se zachvěl, ale hned pokračoval dál. „Toužím rozetnout satén tvých hebkých kalhotek svými horoucími polibky bratrské lásky k bližnímu, až budou tvá božsky ideální stehna sjednocena s pevným kamenem církve svaté, až jemné a rozpálené cévky tvých rozvlhlých stehen splynou s chladivou věčností oltáře tohoto chrámu, převázány potřikrát purpurovým provazem. Toužím naplnit tvou růži světa prvním přijmutím ducha svatého, horoucnějším nežli křesty a bílá těsta svátečních hostií, rozdmýchat v tvém nadpozemském těle lásku jediné a velké církve katolické, zuřivě jasnou a spalujícně tvrdou, vzestoupím pod baldachýny tvých chrámových boků s ocelově pevnou zástavou dunivé velikosti boží, jež pulsuje a ač hořká v prvním doušku zdá se, sterými radostmi na jazyce osi iusti posléze kvete.“ „Néé!“ Vykřikla Hortensie, napůl poděšeně napůl téměř v mdlobách a ze všech zbývajících sil, které v ní ten podivný hlas zanechal, vyrazila ze zpovědnice. Nad hlavou se jí znovu rozlila majestátní záře barokní kopule vznášející se ve výšce nad sochami andělíčků a svatých. Nalevo se ještě mihl mramorový oltář, který prorůstaly červené žilky cizích příměsí, a pak se před Hortensií konečně vynořil chrámový portál. Div že nevrazila do právě vcházejícího dělníka, v běhu se pokřižovala a vyrazila do nedělního dopoledne v ulicích. V kostele se na chvíli opět rozhostilo bezčasé ticho, jaké panuje jen na posvátných místech. Pak se rozhrnul závěs zpovědnice a z černé skřínky na hříchy vylezl další dělník. Zapínal si poklopec svých montérek a vesele hulákal na svého kamaráda. „Ty vole Franto, to bys nevěřil, jaká je to sranda bejt farářem.