STO TAKOVÝCH DOMŮ - 1.

Stála jsem před tím domem a váhala, jestli mám vejít dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a s nemalým vzrušením vzala za kliku. Ocitla jsem se v tmavé dlouhé chodbě. Zamířila jsem k nejbližším otevřeným dveřím. Podpatky mi klapaly po zašlé dlažbě. Vešla jsem do kuchyně. Vonělo to tu po jablkách a skořici. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Tahle kuchyň už hodně pamatovala. Všechno bylo zašlé a ne příliš čisté. Povzdechla jsem si. Čeká mě tu spousta práce. Vrátila jsem se do chodby a prošla jí až k zadním dveřím, vedoucím na dvůr a do zahrady. Dvorek zabíralo z větší části staré harampádí. Zamračeně jsem prošla pod pergolou s přerostlými růžemi do zadní části zahrady. Tady to také nevypadalo o nic lépe. Zanedbaný dům, zanedbaná zahrada. Vzrostlým plevelem se sem tam prodrala na světlo některá z odvážných růží, kterých kdysi musela být zahrada plná. Rozčarovaně jsem přecházela mezi záhony – nebo spíš mezi tím, co z nich zbylo. Cítila jsem smutek. Ale také odhodlání dát vše zase do pořádku. Rázným krokem jsem vykročila zpět k domu. Najednou mi zahradní cestička uhnula pod nohama…

            Chvíli jsem se nemohla zorientovat. Ležela jsem v posteli, skrz nedovřené žaluzie se dralo do pokoje poslední letní sluníčko. Byl to jenom sen. Budík na stolku ukazoval 7:30. Vyskočila jsem z postele a spěchala vytáhnout žaluzie. Jen ať může sluníčko pěkně dovnitř. Chvíli jsem se kochala zářivými paprsky, pak jsem zamířila do koupelny. Dnes mě čekala cesta k rodičům. Už jsem za nimi nebyla celý měsíc. Člověk má pořád tolik práce… Ale tenhle víkend jsem si myšlenky na práci zakázala. Potřebovala jsem vypnout. Náš obří projekt je hotový, takže jaképak nervování.

            Dlouhá cesta autem mi tentokrát uběhla celkem rychle. Za dvě hodinky jsem byla na místě. Máma už mě vyhlížela v předzahrádce. Zaparkovala jsem před domem a pospíchala za ní. Dlouho jsme se objímaly, než jsme konečně vešly do domu.

            „Proč sebou taky někdy nevezmeš Marka?“ vybafnul na mne táta místo pozdravu. Seděl v kuchyni u stolu a od svých novin ani nevzhlédl.

            „Dobrý den!“ ignorovala jsem jeho otázku.

            „Dobrý, dobrý…“ pokýval hlavou a nedal se od čtení vyrušovat. Celý táta.

            Máma postavila na stůl konvici s ohřívanou žitnou kávou a dva šálky. Opatrně nalila nejdříve mně. Potom sobě. Poděkovala jsem a upila trochu z černé přeslazené tekutiny. Pomalu jsem té chuti už odvykla.

            Po obědě jsem šla tátovi pomáhat na zahradu, zatímco máma dávala do pořádku kuchyň. Zhluboka jsem vdechovala čerstvý venkovský vzduch. Tohle mi ve městě strašně chybí. Tady člověk udělá pár kroků a je v přírodě. Jak ubohý je v porovnáním s tímhle prostorem můj jednopokojový byteček s miniaturním balkónkem. Jenže žít tu natrvalo, to bych taky nemohla. Na to mám všechen ten shon a ruch příliš ráda.

            „Co stojíš! Takhle do večera nebudeme hotoví,“ vytrhl mě z přemýšlení tátův drsný hlas. Popadla jsem velký proutěný koš a dala se do trhání rajčat.  Červené plody lákaly k nakousnutí. Jedno rajče jsem otřela do okraje pracovní kostkované košile a s chutí se do něj zakousla. Chuť našich rajčátek se s chutí těch kupovaných ve městě vůbec nedala srovnávat. Dokud jsem žila s rodiči a musela se účastnit všech těch otravných prací na rozlehlé zahradě, ani mě nenapadlo, že je všechna ta zelenina tak chutná. Zeleninový salát byl v sezóně, co by doplněk oběda, povinnou nutností. A abych se někdy zakousla třeba do jablka? Kdepak. Ta mi chutnala tak možná v jablečném závinu.

            „Já se z tebe zjevím! Bude ten koš plný ještě dneska?!“  Táta už se zlobil. Nikdy neměl ke vzteku daleko. Už jako malé dítko jsem velice rychle pochopila, že se vyplatí tohohle obra poslouchat na slovo. Jinak běda.

            „Jen ochutnávám úrodu. To bys nevěřil, co se dneska všechno pod názvem rajče prodává. Tvoje rajčata jsou opravdová rajská lahůdka.“ Na lichotky táta většinou zabere.

            „No aby ne! Člověk se kolem toho naběhá, té vody co jsem se letos natahal! Aspoň, že si toho vlastní dcera váží. To zahřeje,“ zabušil si mohutnou pěstí do prsou, „tady!“

            Do večeře bylo co dělat. Ke stolu jsem usedla úplně vyhladovělá. Máma přede mě postavila talíř s míchanými vajíčky. V ošatce byl na tlusté krajíce nakrájený čerstvý chléb. Ten máma upekla speciálně pro mne. Ví, jak moc miluji domácí pečivo. Pro sebe s tátou by se s tím nedělala. Jim stačí kupovaný. Vděčně jsem se na ni usmála.

            Táta obracel krajíc v ruce a nesouhlasně mručel. „Princezna si přijede milostivě jednou za měsíc a hnedle se strojí hostina. Člověk se tady dře den co den a má tak akorát maštěné brambory…“

            „Ale vždyť to není pravda,“ nedala se máma.

            „Ne? A kdy tady byla naposled?

            „Já příští týden zase přijedu. Slibuju. Máme hotový zase jeden projekt, takže teď budu mít víc času.“ Snažila jsem se, aby nenastal důvod k hádce.

            Táta to celkem dobře přijal, ale poslední slovo mít musel. „Projekt! Jakýpak projekt? Vždyť v těch vašich barácích se nedá bydlet! Zdi to má jak z papíru. Škoda mluvit…“ Vstal od stolu a šel si do obýváku pustit televizi.

            Máma odběhla do komory. „Na, dones mu tam pivo.“ Podávala mi do jedné ruky otevřenou láhev a do druhé tátovu oblíbenou sklenici.