Budík

Prochází se po poli. Všechno kolem žije, cítí lehký vánek na šíji, doteky trávy, slunce se mi opírá o záda. Strom, jenž vyrostl před mým zrakem, pohladil mne po tváři a zachvěl se v poryvech mého dechu. Přinesli stůl

a židli. Trochu kávy a nějaký cukr. Sklání se nad hrnek a hledá v něm otázku. Černé slzy stékají po tváři, padají do víru, který se tvoří v hrnku.

na hlavě se rozepnul a poletují z něj vzpomínky, city a ještě pár věcí. Ztrácí se. Ztrácí se jako klíče v kanálu, křišťál na dně tvých očí.

A zvon, co zní mi v hlavě, oznamuje konec starých časů. Jen ti, co znají, můžou přežít. Strom se ztratil v propadlišti minulosti, zrcadlo prasklo

ve svém nitru a pavoučí síť upletla mozaiku. Mozaiku života. Kutálí se knoflík po zádech, lechtá ho dotyk prstů. Nápisy na zdech, které nikde nejsou, svítí mi v tmě.

na židli. Tupým pohledem sleduje žárovku jak houpe se tam a sem.

Sem a tam.

Nedýchá. Někdo tu byl. Byl a už není. Znám ho? Znáš ho?

JÁ.