Pán s křídly

Za hory zachází slunce znavené,
černí ptáci nad hrobem krouží,
křídly vrhají stíny tajemné,
ztracené duše po klidu touží.

Až dvanáctkrát zvon píseň zapěje,
v tu chvíli schová měsíc zář,
deska z mramoru bílého se zachvěje,
do tmy vzhlídne žalostná žíznivá tvář.

Se smutkem v očích a v plané víře,
rozkládá křídla a na cestu se dá,
nechce žít navždy v zatuchlé díře,
snad je to poslední noc, on naděj má.

Bůh klid věčný jemu vzal,
nechal jen cit s touhou,
za lásku co jenom by dal
nebo i za smrt pouhou.

Chce milovat a milován být,
místo toho bloudí nocí,
bere životy a sám nepřestane žít,
je zakletý zlou upíří mocí.

Naklání se nad ložem spící krásky,
umírá žízní a přesto pít nemůže,
brání mu nejsilnější pouto, pouto lásky,
k jejím nohám pokládá jen rudé růže.

Umírá šťasten u jejího krásného těla,
ona ve spánku klidném netušíce,
vysvobodila úsměvem co na tváři měla,
upírovu duši neprobudivší se více.

---