Květina

Jsem v zahradě a sám,
před očima obraz Tvůj,
jsi orchidej a já se ptám,
pro koho schováváš kvítek svůj.

Měníš se v bílý leknín,
v krásu nebeských hvězd,
svit měsíce Ti padá v klín,
vzdávám se pro Tebe svých cest.

Bojím se dotknout té krásy,
mám strach, že přijde mrak,
že nepomůže armáda spásy,
až podlije mi smutek krví zrak.

Až navždy utichne srdce mé,
v té tiché samotě věčnosti,
budu se moci dotkonout lásky Tvé,
vzpomínkou Tobě darované věrnosti.

Navždy budu mít v duši,
Tvůj úsměv i sladkou tvář,
přesto že není pro mé uši,
Tvých milostných slov hebká zář.

---