OSUDE NEMĚNNÝ II.

Vzdávám se denně veškerenstvu.

Odmítám býti slepému společenstvu

v oku trním

Nedokonalou růží,

jež pohled na svět přesto neúží,

raději si bezstarostně vrním

Denně umírám pro své znovuzrození,

renesanci mých Já

Evoluční revoluce,

klopýtají ruku v ruce

má mámení…

Vše mne svírá

Loučím se s bolestmi, neštěstím, trápením,

otvírám náruč prožitkům vysněným.

Svítání, západy

Vykouřené cigarety

Rozdýmané minarety

Nezkrotné nápady

Prázdné uličky rozlehlých měst,

přesto plné nevšedních myšlenek

Uměle nasvícené ukradenou září hvězd

V mém rozpadlém domě pochybný výklenek,

z nějž sleduji všechny vaše kroky,

kam se ubíráte,

jak každodenně umíráte,

jakými jste proroky

svých nevykonaných činů,

za než následně dáváte, ne sobě, nýbrž ostatním vinu.

Jsou všichni zloději svých vlastních duší?

Emocí jež nás nikdy nenaučí,

kterak prožívati „všední“ dny,

jakoby byly poslední?

Pohleďme milí do niter svých

Prožitky chvilek obřadných

znásobme žitím přítomnosti

a vypusťme hříchy minulosti

jež svazují a ubíjejí,

žijme tak, abychom sami sobě vyhověli.