Sen

Seděl jsem v cizím parku a díval se na hvězdy... Byly tak daleko, svítily na mě a vysmívaly se mi, protože věděly, že bych až příliš rád byl tam u nich nahoře, v těch nedosažitelných dálkách. O něčem jsem přemýšlel. Pravděpodobně o ničem důležitém, protože si z toho, co mi probíhalo hlavou, už nic nepamatuji.

Dokouřil jsem svou poslední cigaretu a chtěl se zvednout a jít. Někam, kde byli lidé, ale zase ne moc. Chtěl jsem být sám, ale ne úplně.

A přesně v tu chvíli přišla ona, ta kráska a můj sen, který jsem ještě nikdy nesnil. Stála tam ve své nevinné naivitě, vypadala naprosto úžasně a dívala se na mě. Její dlouhé tmavé vlasy tancovaly svůdný tanec s večerním vánkem, její oči svítily do tmy a tak nádherně se smály. Překrásný úsměv, třpytící se bílé zuby... Byl jsem jako očarován.

Možná sním, myslel jsem si, protože něco takového se mi nestává zrovna často... Nebo je prostě opilá. Nebyla. Nepromluvila na mě, jen mi podala ruku a někam mě vedla. A mně bylo jedno kam. Podstatné bylo, že jsem mohl být s ní a že jsem se mohl nechat okouzlovat její krásou. Směl jsem se na ní dívat, aniž bych u toho měl výčitky svědomí.

Políbila mě, přímo po mně vyjela. Profesionálka, myslel jsem si. Ale tou také nebyla.Nechtěla žádné peníze. Prostě mě potom nechala odejít a nic neřekla, když jsem šel.

Večer nato jsem seděl v tom samém parku na té samé lavičce a doufal, že přijde znovu. A ona přišla, asi jsem si to přál tak moc, že prostě přišla. Všechno se odehrálo stejným způsobem, jako předešlý den. Žádná slova, nic. Jen kousek papíru v mé kapse... Měl jsem přijít i příští den.

A tak to šlo téměř čtyři týdny. Nikomu jsem o tom nikdy nic neřekl. Nechtěl jsem. Možná ze strachu, že by se vše rozplynulo ve vzpomínkách. Zvláštní vztah. Vše bylo nádherné a dokonalé, ale mně to bylo málo. Chtěl jsem si s ní povídat a komunikovat, ne jen spát. Ale ona nikdy nic neřekla. A já se nikdy neodhodlal k tomu, abych jí na toto téma oslovil. Někde ve skrytu duše jsem tušil, že je to všechno velmi křehké a zranitelné. Měla nádhernou postavu a vůbec všechno, co jsem si kdy představoval u ženy svých snů.

Jednoho večera nepřišla. Zkoušel jsem jí volat, ale nezvedala telefon. Zklamaně jsem se vydal na cestu domů a po cestě potkal jí, svou postrádanou lásku. Usmála se na mě a znenadání zaůtočila. Pěsti svištěly vzduchem a já se nebránil. Nikdy v životě bych neuhodil ženu. Pokusil jsem se utéct, ale byla mi v patách a stále na mě s křikem útočila. Utíkal jsem tak rychle, jak jsem jen mohl, ale ona byla pořád za mnou. Byl jsem téměř doma, stál jsem na balkoně přede dveřmi našeho bytu a pokoušel se je zoufale otevřít. Povedlo se. A ona mě neúnavně bila dál. Z nosu mi tekla krev a můj obličej byl ozdobený nespočtem škrábanců. Podařilo se mi zavřít před ní dveře. A najednou byla ta tam. Stál jsem v kuchyni a zhluboka oddychoval. Šok. Čiré zoufalství a smrt poslení naděje. Stála naproti mně, začala se se strašně smát, a pak mě začala znovu bít. Křičel jsem...

Můj otec vylezl z ložnice, začal na mě řvát a třásl mnou, jako bych se pomátl. Ptal se co se dějě a já se pokusil všechno mu vysvětlit. Ale on se na mě jen nevěřícně díval. Nechtěl tomu věřit a jen tvrdil, že je to všechno čirý nesmysl. Dělal jsem si prý jen míchaná vajíčka, připálil je a pak začal řvát jako smyslů zbavený.

Teď jsem v blázinci, protože u mě zjistili schizofrenii. Na vysvětlenou tvrdili, že jsem tak zoufale hledal ženu svého života, až jsem si vymyslel svou vlastní. A když jsem se pokoušel navázat s ní slovní kontakt, pokusila se osamostatnit a mě zničit, protože jsem nebyl její typ a ona chtěla vést svůj vlastní život. Teď tu sedím, dívám se z okna a ona mi mává. Stojí před mým novým domovem a směje se...