Vosí

     „A zase prší! To musí pořád jen pršet?“ posteskla si vosa Gábina a zavzpomínala na oblíbený kontejner, který se nacházel u lihovaru.

     Tehdá už tři dny pršelo a vosy byly nervózní. A aby nebyly, dřevo v dešti, sladké v dešti a blesky sem tam křižovaly oblohu.

     Limo, oranžáda, ananas, sirup, papáje atd. Vosy hrály bzučí fotbal a jejich spruzenost  neznala mezí. A tak Gábina přemýšlela, jak zvednout náladu sobě i kamarádkám.

     „Holky, pojďte si zahrát na klikařku,“ bzukla po hodné chvíli Gábina.

     „A co to je a jak se to hraje a kdo vyhraje?“ bzukaly po ní kolegyně a Gábina jim vylíčila, že celá zábava spočívá v prokličkování mezi kapkami deště k několik metrů vzdálené popelnici, nabrání zásob sladkostí a návratu zpět, a že je to náramný adrenalin, a taky to prospívá koordinaci pohybů a bůhví co ještě.

     „Jé, to je hezký, to je paráda a kdy začnem?“ ptaly se vosy. „Třeba hned. Tak co, Žofka, cítíš se?“ A Žofka řekla, že je to jasný a že to je trapně lehké a tak tedy vyhraje. Takže Žofka se přichystala na start, sebevědomí měla plné žihadlo a po startovním bzuknutí vystartovala. Měla však smůlu a po metru letu ji zasáhla velká kapka, Žofka spadla do stoky a to ji odplavilo do kanálu.

     „Kdo další chce být nejodvážnější vosa?“ „Já, já!“ dožadovaly se vosy a jedna po druhé startovaly.

     Myslím, že vose Kláře se dařilo nejvíc, dolétla k popelnici, nabrala něco z větrníku, který cukrářce spadl na zem, ale na zpáteční cestě dostala, tak jako vosy před ní, zásah a kanál si ji vzal.

     Po týdnu deště se mraky rozestoupily a nově vylíhlé vosy v čele s Gábinou vylétly k odpadkům. Gábina přežila díky tomu, že jako pořadatelka soutěže se jí nemohla účastnit a když poslední vosa skončila v kanálu, vytáhla z podkřídlí kus cukru na horší časy, snědla ho a vyčkala vylíhnutí nových kamarádek a konce deště. Inu, vyčůranost.