O třech neznámých

Prší, závidím dešti, co dopadá na její tvář.
Prší a její jemná slova krájí oblohu.
Stmívá se, vycházejí mlčenlivé hvězdy a já nepoznávám jejich zář.
Stmívá se, já mám chuť napsat báseň, třeba o Bohu.

Už slunce vyšlo a je jasný letní den,
já toužím se probudit, vždyť je to jenom sen.
Však v duši tma a ohlušijící mlčení,
řekni pravdu či lež, však nic se tím už nezmění.

Svou vlastní rukou na svůj hrob položím květinu,
krví na náhrobek vypíšu svůj žal,
Tak miluj mě lásko, aspoň vteřinu,
ať uvědomím si, co všechno si mi vzal...