Modré miniaturky

Slunce žíhá trávník, žlutá stébla už vzdávají hold
podzimu. A je to zoufale krásné, být tím čím jsem. Lehce
zoufalou Julií, snovým pavoukem - tkáčem snů,
i malou uličnicí na jejíž lumpárnu se přišlo...

Koukám a tyrkysový
úsměv nedá mi spát.
Poslouchám... slyším,
i když vyznání mě
určeno nebylo... (5. 9.)

Neprožívám obrovská dobrodružství,
nezdolávam turistické trasy a pod mýma nohama
nekloní hlavu kopce. Žiju uvnitř. Pozoruji holubice
v parku, bezdomovce s jejich sprostou pokorou. Posloucham
šepot modrých motýlů či to jak roste tráva. Čenichám jak voní vítr,
zdali vyřídil můj pozdrav rackům u moře. Zkoumám svýma
věčně dětskýma rakama tělo, posloucham své srdce lva. 

Epilog: Miluju se s klukem,
myslím na jeho slečnu,
jestli se také miluje s
tím nejlepším klukem
pod sluncem. A žhavá
slova jsou bez vyznání,
proč to vlastně dělám?
Naše těla jsou modrá jako měsíc.