STO TAKOVÝCH DOMŮ - 14.

 

Na trávník jsem rozprostřela deku. Usedla jsem na ni s knížkou. Začetla jsem se do zajímavého děje. Ani jsem si nevšimla, že na bílé stránky padl stín. Hlas, který se mi ozval za zády, mě pěkně polekal.

„Ta šňůra tam byla vždycky! Proč jsi ji dala pryč? Kde mám věšet prádlo?“

Zase ona. „Ta šňůra byla na tak nevhodném místě, že byla jen otázka času, kdy se na ní někdo vyššího vzrůstu oběsí“, vysvětlovala jsem svůj počin.

„To je zase tvůj výmysl. Děláš jen samé naschvály. Chceš mě psychicky týrat. Nenecháš mě ani věšet prádlo na dvůr…“

„Tak to přece není. Natáhla jsem novou šňůru do zahrady,“ bránila jsem se. Zbytečně.

„Aby mi na prádlo padalo smetí ze stromů. Jenom ubližovat! Nic jiného neumíš!“ fňukala. „Takový psychický teror ve vlastním domě!“

Měla jsem chuť na ni zakřičet, že začnu i s fyzickým, jestli okamžitě nepřestane.

„Ta šňůra byla úplně nová, kdo mi teď tu škodu nahradí? Měla bys mi to zaplatit!“ Když jsem nereagovala, zvedla hlas: „Slyšíš?!“

„Každé slovo,“ odvětila jsem a předstírala, že čtu a jsem naprosto klidná. Což nebyla pravda, protože nejraději bych jí tu knihu hodila na hlavu. A s pořádným rozmachem. Po chvilce naštěstí odešla, zřejmě dostatečně spokojená sama se sebou. Zase se jí podařilo mi pokazit celý den. Už jsem nevěřila, že je to z její strany náhodné jednání. Na to byla příliš důsledná. Ještě chvíli jsem předstírala četbu,  potom jsem knihu zaklapla, sbalila deku a vrátila se zpět do domu.  Na kuchyňském stole mne čekalo překvapení. Vedle vázy s mohutnou kyticí rudých růží ležela malá zlatá krabička ovázaná stužkou. Vzala jsem krabičku do ruky a šla se podívat po tajemném, avšak tušeném dárci. Seděl v obývacím pokoji. S úsměvem tu na mě čekal.

„Už jsi ji otevřela?“ dychtil po mé odpovědi.

„Kdepak, nejdříve jsem chtěla vidět toho, kdo ji nechal jen tak ležet v kuchyni.“

„Tak ji otevři, lásko,“ vybídnul mě.

Jemně jsem rozvázala stužku. Před otevřením samotné krabičky jsem na chviličku zaváhala. Velikost toho okamžiku jsem chtěla trochu pozdržet.

„Ten je krásný! Ach, to je nádhera,“ vydechla jsem obdivně nad zásnubním prstenem, spočívajícím v bílém saténu.

„Miluju tě,“ řekl jen zcela prostě, políbil mě a vzal prsten z krabičky jemně mezi dva prsty. Pak mi jej něžně nasadil. „Vždycky jsem to s tebou myslel vážně, lásko.“

„Nevím, co říct. Jsem tak dojatá…“

„Nic neříkej,“ znovu mě lehce políbil, „vidím, že jsi šťastná.

„Ano. Jsem moc, moc šťastná.“

„Slib mi jen, že už budeme navždy spolu.“

„Slibuji. Slibuji, že vždycky budu patřit už jen tobě. A když ne tobě, tak nikomu, lásko moje. Nikdo a nic nás nemůže rozdělit.“

Zadíval se mi hluboko do očí. „Věřím ti, věřím ti jako ještě nikomu. Budeme si patřit navzájem, budeme jedno tělo, jedna duše. Budeme svoji navždy, překonáme věčnost. I kdyby bylo tisíce životů, v každém z nich budeš moje, lásko.“

„Ano, jen tvoje,“ přizvukovala jsem opojená štěstím, které mne potkalo.

„Ne!“ ozvalo se ode dveří. „Neber mi ho!“ stála tam ještě více rozcuchaná než obvykle, ruce zaťaté v pěst, v tváři bílá jako kostelní svíce.

„Odejdi,“ vyzval ji můj nastávající. „Odejdi, teď už patříme k sobě, nikdo nás nerozdělí! Ani ty!“

„Ne! Ne! Ne!“ opakovala stále dokola jako šílená. „Nééééééééééééééé! Budeš litovat, hořce budeš litovat,“ hrozila mi, „budeš plakat a prosit!“

Plakat a prosit… Ještě nějakou dobu poté, co jsem vstala z postele, mě naplňoval pocit absolutního štěstí. Tak silně může člověk své emoce snad prožívat jen ve snu. Takové štěstí… Prozpěvovala jsem si, sem tam popošla po bytě tanečním krokem.

V poledne mi k završení všeho štěstí ještě zavolal Aleš. Zval mě na grilování.

„Vydali mi novou knihu, tak to chci trochu oslavit s přáteli. Přijedeš?“

„Kdy?“ ptala jsem se, jako bych před sebou měla diář popsaný odshora dolů.

„V sobotu. Můžeš přijet už dopoledne a pomáhat mi s přípravami. Co ty na to?“

„Dobře. Fajn. Mám něco přivézt?“

„Zkus vzít sebou pěkné počasí, jinak budeme sedět zavření na verandě.“

„Nemám tedy sehnat nějaký párty stan?“ navrhovala jsem spíš z legrace.

„Do zakázaných témat konverzace patří jakékoli stavby. I ty provizorní – jasné?“

„Jistě, jistě. Ale až ti ten dům spadne rovnou na hlavu, tak si na mě ještě vzpomeneš.“

„Pak ti dovolím, abys mi přivezla ten stan, ano?“

Nemohla jsem se soboty dočkat. Grilování je fajn činnost sama o sobě. Aleš hovořil o přátelích. Nejsem zase tak namyšlená, abych z toho vyvodila, že měl na mysli pouze mě. Zřejmě tam bude nějaký jeho kamarád či soused. Aspoň poznám někoho z okolí. Možná bych mohla nějak vhodně nadhodit nabídku na odkoupení domu a kamarád by se pak už třeba postaral, aby se nad tím Aleš trochu víc zamyslel. Kdo ví. Ani jsem se nezeptala, jaká knížka mu to vlastně vyšla.

V sobotu ráno jsem vyskočila z postele  a nadšeně se začala chystat na cestu. Oblékla jsem si džíny,  tričko a do tašky hodila teplou mikinu. Pro Aleše jsem koupila k té „velké“ slávě láhev značkové Whisky. Tu jsem přidala k mikině.

Pěkné počasí jsem přesně podle pokynů vezla sebou. Sluníčko svítilo, na nebi ani mráček. Prostě výstavní červnové počasí. Projížděla jsem vesnicemi a těšila se pohledem na rozkvetlé předzahrádky. Říkala jsem si, že období květu růží je asi z celého roku nejhezčí.

Aleš měl na zahradě čerstvě posečenou trávu, zahrada tak najednou působila jaksi uklizeně, romantiku dodávala stará pergola, která se pod tíhou růžových květů úplně prohýbala. Nádhera! A těch vůní!

„Tak se přestaň rozplývat nad krásami ochočené přírody a pojď mi pomoci s chystáním. Počkej, až ucítíš vůni grilovaného masa. To bude teprve romantika! Naložil jsem ho už včera večer. Mám tajný recept. Lahůdka!“

Dostala jsem za úkol nakrájet zeleninu a naskládat ji na velké talíře. Překvapilo mě množství rajčat, okurek a paprik, které tu byly nachystané v bedničkách. „Kolik lidí vlastně přijde,“ napadlo mě zeptat se.

„Vlastně ani nevím. Pozval jsem jenom přátele, ale každý asi sebou někoho přivede, takže netuším…“

„Podle toho množství bych tipovala zástupy.“

Ke své hrůze bych tipovala správně. Do zahrady jsme postupně vynášeli další stoly a další židle, posbírané kdovíkde. Jídla byla sice spousta, ale přesto jsem měla pocit, že Aleš celou akci dost podcenil. Ocitla jsem se spolu s ním v roli hostitelky, ani jsem nevěděla jak. Lidé se na mne obraceli v různých záležitostech a mně nezbylo, než jim být plně k dispozici. Aleš se od grilu téměř nehnul, přestože hlavním kuchařem byl jeho kamarád Vláďa.

Potřebovala jsem si chvilku vydechnout, tak jsem se uklidila na verandu. Sednout si nebylo kam, všechen nábytek byl venku. Opřela jsem se o zeď a koukala přes sklo na dvůr. Ze zahrady sem přicházely dvě ženy. Na dvoře usedly na nízkou lavičku a živě diskutovaly. Zamrkala jsem překvapením. V jedné z žen jsem poznala Veroniku. Asi vycítila můj pohled a otočila se mým směrem. Také vypadala překvapeně. Prohodila k druhé ženě několik slov a pospíchala za mnou.  Odlepila jsem se od zdi a vyšla jí vstříc.

„Tebe bych tady nečekala,“ řekla mi místo pozdravu.

„Nápodobně.“ Smála jsem se a veselost musela předstírat. Nechápala jsem, co tu dělá a nechtělo se mi to zjišťovat. V očích jsem jí četla stejnou otázku, ale také se nezeptala.

„Už jsi ochutnala báječné masíčko, připravené dle tajného receptu hostitele?“ nadhodila jsem.

„Ještě jsem se k tomu nedostala. Před chvílí jsem teprve dorazila.“

„Já taky ne. Tak co kdybychom popošly směrem ke grilu?“ navrhla jsem. Jídlo je osvědčené téma.

„Prima nápad,“ souhlasila Veronika.

„Á to je dost,“ spustil Aleš, když mě uviděl. „Už jsem myslel, že pro samou práci kolem hostů moji specialitu ani neochutnáš. Podívej, už ti tady chystám tvůj talířek, abys neřekla, že jsi tu celý den o hladu.“ Podal mi talíř s vonící porcí krásně propečeného masa. Potom kývnul na Verunku. „A co ty si dáš? Kuřecí, vepřové…?“

„Klidně vepřové. Už nejsem ani židovka, ani vegetariánka, jestli narážíš na moji dávno ztracenou mladickou nerozvážnost a dávné ideály,“ zasmála se.

Jsou staří známí? Blesklo mi hlavou. To snad ne! Mé myšlenkové pochody se mi musely zřejmě promítnout na tváři, protože Aleš se pustil hned do vysvětlování: „S Veronikou se známe už šíleně dlouho. Kdysi se chtěla prát i za práva zvířat a odmítala jíst vše, co masem vonělo.“

„Já vím, Veronika je moje bývalá spolužačka ze střední školy,“ podotkla jsem.

„Tak ty jsi tu vlastně s panem doktorem?“ zeptala se Veronika najednou.

„Prosím? S kým?“ divila jsem se.

„Tady,“ kývla směrem k Alešovi, „s panem doktorem.“

Civěla jsem na Aleše. „Ty jsi doktor? Doktor čeho?“

„Přece medicíny,“ kroutila hlavou Verunka, „studovali jsme spolu.“

„Jsi lékař?“ ověřovala jsem si.

„Titul ještě z člověka opravdového doktora neudělá,“ bránil se Aleš. „Nikdy jsem se tomu pořádně nevěnoval. Dneska už bych tak možná dokázal přes bolístku přelepit náplast.“

„Nač ta skromnost,“ pustila se do něj Veronika, „bylinky taky léčí a jak jsi napsal ve své nové knize, léčí i duši, nejen tělo. Takže jsi vlastně obsáhl několik odvětví lékařské vědy…“

„Krásně jsi to řekla. Hned se mi zvedlo sebevědomí,“ řekl Aleš vesele.

Stála jsem tam jako omráčená. Aleš je doktor, spisovatel, zřejmě i léčitel, má spoustu známých… Musí si o mně myslet, že jsem úplný hlupák. Jednala jsem s ním jako… Jako… Připadal mi tak obyčejný a nezajímavý… Teď se tu kolem něj točí tolik lidí a myslí si pravý opak. Stěží jsem snědla svoji porci. Veronika si skočila ještě dvakrát pro přídavek.

„Víš, že se bude Marek ženit?“ sdělila mi mezi sousty.

„Vážně?“ pronesla jsem bez zájmu.

„Fakt. Bere si tu svou boubelatou sekretářku. Moc se teď se mnou nebaví. Zeptala jsem se ho, jestli je ten jejich vztah opravdu tak čerstvý.“

„Na doktorku psychologie jsi nějak moc upřímná. Lidem to nedělá dobře,“ odpověděla jsem a přemýšlela, jestli je Verunčin postřeh správný. Marka jsem už sice pustila z hlavy, přesto mě z toho podezření bodlo jaksi divně u srdce.

Pozdě večer, když všichni odjeli, jsem vyčerpáním málem padala. Úklid papírových talířků, plastových pohárků a spousty umaštěných ubrousků nám trval až do půlnoci. Obloha na déšť nevypadala, takže stoly a židle jsme nechali až na ráno. Že tady přespím se rozumělo samo sebou. Než jsem se odešla uložit do obýváku na gauč, pálila mě na jazyku ještě jedna otázka.

„Asi nebudeš takový chudák, za jakého se vydáváš, že?“ zeptala jsem se Aleše bez obalu.

„Pozor! Já se za nikoho nevydávám. Ani za chudáka, ani za někoho movitého. Ale za tvojí otázkou je něco víc. Proč jsi najednou změnila názor? Proč už ti nepřipadám jako chudák?“ zamračil se, „ Je to snad tím množstvím dobře vypadajících známých nebo tě dokonce ohromil můj titul?“

„Připadal jsi mi předtím opuštěný. Samotář. Obyčejný člověk. A zatím máš tolik přátel, kteří tě obdivují a nejsou to jen dobře vypadající lidé, jsou to občas také známí lidé, co jsem si stačila všimnout.“

„Terezo, ti lidé nejsou přátelé. Jediný opravdový přítel tu byl dnes Vláďa.“

To zabolelo! Mě za přítele nepovažoval.

„Všechno je to jen ubohá faleš,“ pokračoval, „přetvářka. Ti lidé vymetají nejrůznější večírky. Pravda, je zapotřebí patřit k určité sortě, ale jejich přítomnost nic neznamená. Ani je ve skutečnosti příliš nezajímám. Prostě přišli, najedli se, pobavili a zase odešli.“

„Nechtěla jsem…“

„Běž si lehnout, je pozdě.“

Popřáli jsme si dobrou noc a já se odebrala do pokoje s pocitem, že jsem zvrtala, co se dalo. Přestože jsem padala únavou, usnout jsem dlouho nemohla. Proháněly se mi hlavou myšlenky jako zběsilé. Aleš je a není obyčejný člověk. Je a není samotář. Je a není doktor. Zvláštní člověk. S nikým takovým jsem se doposud nesetkala. Na jednu stranu jsem chtěla být jeho přítel, ale na druhou jsem měla strach. Z čeho? Nedokázala jsem přesně definovat. Pomohlo by mi, kdybych věděla, jak mě vidí. Co jsem pro něj? Opravdu jen vetřelec? Záhadný dům má záhadného pána.

Začínalo teprve svítat, když jsem zjistila, že pokoušet se ještě usnout je naprosto zbytečné. Z chodby jsem zaslechla Chlupáčovo tiché kňučení. Odhodila jsem přikrývku, natáhla si kalhoty a šla psa pustit ven. Zřejmě potřeboval vyvenčit. Vypustila jsem ho do zahrady. Postávala jsem nějakou chvíli u dveří a čekala. Chlupáč se k návratu neměl. Nechala jsem mu pootevřené dveře a vydala se chodbou do kuchyně s tím, že si uvařím kávu. V domě bylo hrobové ticho, přerušované jen tikáním starých hodin. Uvědomila jsem si jedinečnost okamžiku a rozhodla se svoji příležitost využít. Pomalu jsem došla ke dveřím na půdu, potichu zmáčkla kliku a naprosto neslyšně vystoupala po starých schodech vzhůru. Světlo nesvítilo, ale to mi nevadilo, znala jsem tu každý kout. Bez problémů jsem došla až ke dveřím tajemné místnosti. Zatajila jsem dech a vstoupila dovnitř. Dveře byly odemčené.

Zklamaně jsem se rozhlížela kolem sebe. Místnost byla prázdná, jen pod oknem ležel obrovský lodní kufr. Zamčený! Podlahu pokrývala vrstva špinavého prachu. Prkna se mi zdála být původní. Tep se mi zrychlil. Podřepla jsem a v místech, kde jsem tušila vzkaz minulosti, jsem se snažila kousek podlahy očistit dlaní. Ano. Byla tam. Tmavá skvrna, krev vpitá do dřeva… Někdo se ji snažil odstranit. Prkna byla poškrábaná, ale já jsem věděla, co hledat, tak jsem to našla! Jsem dobrá!

„Co tady děláš?!“ ozvalo se mi za zády a málem mi to přivodilo infarkt. Stál tu Aleš, z očí mu sršely blesky a z jeho výrazu šla taková hrůza, že jsem si nebyla jistá, co v příští chvíli udělá.

„Aleši,“ vydechla jsem.

Popadl mě za ruku a vlekl mě přes půdu ke schodišti. Ze schodů jsem spíš sletěla, než sestoupala. Dole v chodbě jsem se mu snažila vytrhnout, ale sevřel mě ještě pevněji. Zkusila jsem ho nakopnout, ale zkroutil mi ruku za záda a donutil mě k předklonu. „Pusť mě!“ ječela jsem. „Pusť! Au! Sakra, to bolí!“ vzpírala jsem se ze všech sil, což mi jen způsobilo větší bolest.

Odněkud sem přiběhl spěšně Chlupáč. Skákal po mně a olizoval mi obličej. Aleš mě na okamžik pustil, ale jen proto, aby mě chytil za ramena a přitlačil ke zdi. Zmítala jsem se na obranu jen chvilku. Velice rychle mi došlo, že proti jeho síle nemám šanci.

„Pusť mě,“ žadonila jsem a hlas se mi třásl. Matně jsem si vybavila mámina slova. Její obavy se naplnily. Aleše jsem neodhadla. Vlezla jsem do pasti. Dostanu se odsud vůbec ještě? „Prosím, pusť.“

„Až mi řekneš, kdo tě sem poslal!“ zatřásl se mnou, až jsem narazila hlavou na zeď a měla mžitky před očima. „Kdo je za tím?! Mluv, ženská!“

„Za čím? Kdo mě měl poslat?“ rozbrečela jsem se. Napnuté nervy povolily. Alešovo sevření taky. Sesunula jsem se k zemi. Chlupáč mě olizoval, strkal do mě šňupákem a kňučel. Otřásala jsem se pod náporem vzlyků a hladila přitom jeho neposlušnou srst, trčící do všech stran.

„Cos dělala na té půdě?“ zeptal se Aleš už trochu klidnějším hlasem.

Byla jsem tak vynervovaná, že jsem neměla sílu cokoli předstírat. „Hledala jsem.“

„Cos hledala?“

„Tajemství.“

„Našla jsi ho?“

„Ano, našla.“

„Tak si o tom promluvíme v klidu, ano?“ navrhoval, jako bych byla já původcem předchozí příšerné scény.

„Ano,“ hlesla jsem, přístupná jakýmkoli mírovým jednáním.

Chtěl mi pomoci se vstáváním, ale nabízenou ruku jsem nepřijala. To kvůli němu jsem teď seděla na zemi v naprosto ponižující pozici!

V kuchyni jsme usedli za stůl proti sobě a měřili se zkoumavými pohledy jako dva zápasníci v ringu.

„Je na čase nalít si čistého vína, nemyslíš?“ začal.

„Nevím, jestli je právě teď nejvhodnější okamžik pro svěřování,“ zamračila jsem se.

„Snad mám právo vědět, proč okupuješ můj dům a šmejdíš, kde můžeš.“

„To jistě,“ přikývla jsem.

„Tak, prosím,“ vybídnul mě, „povídej.“

Upřela jsem na něj zrak a nevypustila ani hlásku. Čekal, kdy se rozvykládám. Já jsem čekala, až mě napadne, jak a co mu říct. Čekali jsme zbytečně.

„Tak mi aspoň řekni, kdo tě do toho uvrtal!“ vybuchnul netrpělivostí.

„Nikdo. Vážně nikdo.“

„Cos teda hledala na půdě?“

„Skvrnu. Skvrnu, která by tam měla být…“

„A to tvrdíš, že tě nikdo neposlal! Jak víš o tom, co se tu kdysi stalo? Sakra! Jak to víš?“ Dostával se opět do varu a na mě padla znovu tíseň.

„Měla jsem intuici. Zdál se mi takový zvláštní sen. Prostě jsem šla najisto.“

„Viděl jsem, že jsi přišla najisto, ale nevěřím ti, že jsi šla za nějakou intuicí. To je nesmysl. Posloucháš se vůbec, co říkáš?“

Unaveně jsem se zvedla ze židle. „Vím moc dobře, co říkám. Mluvím pravdu, ačkoliv to vypadá neuvěřitelně. Ale nemám sílu to obhajovat.“ Odcházela jsem ke dveřím a ani se neohlédla. Nepokusil se mě zdržovat. Můj odchod provázelo mlčení. Zašla jsem do obýváku, kde jsem do kabelky naházela pár svých drobností a jako náměsíčná jsem došla k autu, nasedla a odjela pryč. Ani Chlupáč za mnou nevyběhnul, aby se rozloučil. Jela jsem hrozně. Ještě, že tak brzy ráno nebyl na silnicích žádný provoz. Přesto jsem raději zajela k rodičům, než abych riskovala dlouhou cestu do města.

Poprvé za nekonečně dlouhou dobu pro mě dům rodičů představoval bezpečné útočiště, hrad a nedobytnou pevnost. Místo, kam se člověk vrátí z prohrané bitvy a ví, že ho čekají lidé, kteří ho mají rádi, teplé jídlo a starosti běžného žití, tak prosté mohutných emocí, nadpozemských vizí a ostražitých nepřátel…

K mému velkému údivu se mě máma vůbec na nic neptala, jen zběžně zhodnotila můj výraz spráskaného psa a poslala mě do postele. Ve voňavých peřinách bylo snadné se propadnout do jakéhosi bezživotí, jen vzdáleně připomínajícího spánek. Jako by se mi nad hlavou uzavřela hrobka. Neproniknutelná tma a ticho. Přesto jsem k obědu přišla osvěžená, s maskou klidné a vyrovnané Terezy.

Čekala jsem mámino vyptávání, ale nic takového mě nepotkalo                      . Odpoledne táta využil moji přítomnost a zapřáhnul mě na zahradě. Plela jsem a okopávala jako o život. Nosila jsem jednu těžkou konev za druhou a zalívala vyprahlou zem kolem rostlin s takovou vervou, že i táta se chvílemi zarazil a pozoroval mé počínaní se zadumaným výrazem. Nikdo se však na nic neptal. Naštěstí. Myslela jsem si, že mi snad fyzická práce dá trochu zapomenout a uleví mi od nepříjemných pocitů, kterých jsem byla plná. Myšlenky tohoto rána se však nedaly jen tak udolat. Myslela jsem na Aleše, na jeho známé, na jeho „jediného opravdového přítele“, myslela jsem na násilí, kterého se na mě dopustil. Plnilo mě střídavě zklamání, rozhořčení a pocity provinění. Chvíli jsem na Aleše nahlížela jako na násilníka a neurvalce, vzápětí jsem viděla sebe, jak systematicky narušuji jeho soukromí, bez jeho vědomí prolézám celý dům a prohledávám jeho věci. Na jeho místě bych pravděpodobně jednala stejně. Možná hůř?

V neděli večer jsem odjížděla vnitřně rozervaná, aniž bych se svěřila mámě. Cítila jsem se teď provinile nejen vůči Alešovi, ale také kvůli rodičům. Doma pak na mě dolehla samota celou svou tíhou. Sedla jsem si k počítači a doufala, že elektronický neživý kamarád snad aspoň trochu pomůže zapomenout. Přišlo mi několik e-mailů. Mezi nimi i jeden, na který jsem čekala. Známý, kterého jsem požádala o zjištění, kdo je spoluvlastníkem Alešova domu, mi konečně odpověděl. Kromě stručných údajů přidal i několik podrobností, které by mě třeba mohly zajímat, jak se vyjádřil.

Druhou půlku domu tedy údajně vlastní Alešův bratr Pavel Jána. Dům zdědili oba bratři po matce, která zemřela před pěti lety. Aleš se o dům stará jako jediný a to pokud se týče oprav i veškerých investic. Pavel Jána je katolickým knězem, obstarávajícím vlastní malou farnost kdesi v Německu. Do Německa se dostal přes svého strýce německého původu, rovněž kněze katolické církve. Oba se těší mezi místními obyvateli poměrně velké oblibě.

Zaujatě jsem hltala zaslané informace. Po přečtení takové zprávy jsem už neměla na nic dalšího myšlenky. Odeslala jsem známému poděkování za jeho snahu a počítač vypnula.  Zamyšleně jsem seděla u potemnělého monitoru. Co teď? Jak s tím naložit? Mám se snažit oslovit Pavla Jánu svojí nabídkou? A k čemu by to vlastně bylo dobré? K čemu mi bude půlka domu, půlka domu s Alešem. Zbytek stejně nikdy nezískám. Aleš je příliš tvrdohlavý. A… a tvrdý! Mé sny se počaly rozplývat. Nezbývalo, než si přiznat, že tahle hra je u konce a já jsem v ní prohrála na celé čáře. Budu si muset vysnít jinou budoucnost.

V tu chvíli jako bych se propadla do hluboké a nekonečné prázdnoty. Vše, co jsem dosud prožila bylo nepodstatné, co jsem prožívala v současnosti nestálo vůbec za řeč a budoucnost se utápěla v mlze nicoty a nicotnosti. Stála jsem před horou ničeho a rozmýšlela se, jak ji zdolám. Připadalo mi absurdní srovnat se s myšlenkou na klidné, ničím nerušené dožití v osamění. Dobře, když tedy nebudu přehánět, možná si připustím možnost pozdějšího rodinného života… Ach, to zaskřípalo! Jestli nezaložím rodinu teď, tak už asi nikdy. Biologické hodiny nezastavím. Přiložila jsem si ruku na ploché břicho a snažila se tím dotekem proniknout samou podstatu mého ženství. Jsem tam uvnitř vůbec ještě živá? Mám dar reprodukce? Dohnala jsem se k slzám. Teoreticky jsem zdravá žena na vrcholu životních sil… nebo už pomalu za vrcholem?

 

 

---