Vílo!!!!

Nech mě bídného s tělem rozpukaným, srcem rozervaným přivonět ke kořenům tvých vlasů...

Vílo ó vílo, jak mi ubližuješ, když se podíváš skrze mě. Vím že se díváš mým směrem, ale nevidíš mě, mou touhu která na Tobě ulpívá jako pavučina lepkavého hmyzu.
Vílo ó vílo, jak bych chtěl abys byla mou, připoutanou na řetězu, který by tupě chrastil, jako moje ponížení když k Tobě vzhlížím. Stydím se za svoje pnutí v slabinách jak se horce rozlévá po těle, jako bych schovával holou hlavu v zástupu vlasatic. A proklínám se a hnusím se sám sobě že mám takovou chuť chytnout tě do pasti, do papíru jako motýla. Vím že bych tím neobratným gestem setřel pil z tvých křídel, z tvé duše. Hrubě bych setřás stříbrný prach tvé volnosti, jako jsem jednou u jezera třásl tvými rameny aby si pořád neutíkala. Tvoje oči to nepochopili, neviděli tu zoufalost se kterou jsem se tě snažil zadržet, byl v nich svit něčeho z lesa něčeho mladého a divokého co se rázem v úleku schová mezi stromy.

A jak voněli tvé vlasy, když ses ponořila nahá do jezera, já stál na břehu a hlídal jestli někdo nejde jen jestli někdo neukradne pohledem záhyb Tvého těla. Tobě by to bylo jedno, jen by ses usmála, že někdo objevil tvou krásu. Vílo ó vílo , ale JÁ ji přece objevil JÁ ji vidím slyšííš????

Pohledem otírám její kotníky, které se neobratně, ještě špinavé od bláta z jezera, nazouvají do sandálů. Bezstarostně žmoulá v ústech zkřehlých zimou s vůní teplého právě odkojeného kolouška, kousek trávy a já si říkám, snad není jedovatá. A i kdyby byla. Nepocítil bych její dlaň chládnout v mojí, odešla by. Odešla by mi bez rozloučení!

Nejsi ani sladká jako liliový květ, jak by napsal básník, spíš ostrá jako hřebíček který se dere z bláta na svět. Tak proč vidím tisíce pohledů, které tě vtahují jako víry rozmarnosti, za kterou tvá bláhová duše vidí jen strhující vyznání, a přitom tě chtějí jen chytit, udusit tě svou touhou, svým tělem tě přimáčknout do prachu, do prachu zoufalství a prázdnoty,mít tě vlastnit, na vodítku…z výhružek.

Vílo ó Vílo, ani tisíc slov nepopíše mou úlevu, když tvá hlava konečně bez nevůle sklouzla na můj klín. Jak si se jemně složila jako hadrová panenka na mou hruď a konečně si mě nechala pocítit celou váhu tvého teplého těla. Čerstvá tráva, kterou sis vpletla do vlasů neobratným bojem s mojí láskou, mě teď šimrá do nosu. A si moje! MÁ MÁ MÁ VÍLO Ó VÍLO. Mám chuť vykřiknout radostí tak jako si radostně vykřikla Ty, ale já nedovedu být tak spontánní promiň! Konečně MI patříš, a už navždy budeš… Slyším dobře? Šeptáš mi…já už zůstanu, už Ti zůstanu, mé pohledy už budou patřit jenom Tobě, já slibuji…..přísahám

Ale copak Vílo moje malá, sladká provinilá….. Ty snad pláčeš? Zdá se mi to snad? To nemusíš… krvavé slzy klidně budu z tvé horké hlavy stírat a budu Vílo BUDU slibuji, setřu každou kapku krve z rány, která Tě se mnou navždy spojila. Ale bylo to přeci nutné. Ty to víš i když ses bránila, vím Vílo ó Vílo že si to věděla!

Někdy je k dobrému přece zapotřebí trochu toho vytrpět viď? Vílo. Já vím, ale to přebolí, budu Tvé bolístky, foukat víš? Každé odřené kolínko, zlatíčko! Věříš mi, řekli mi to tvoje oči když lehce zmatněli, ale to nebylo bolestí já vím, nemusíš mi to opakovat. To bylo tím, že si mě pochopila. Tím že si ustala ve svém zběsilém tanci. Je Ti dobře teď, víc než před chvíli, víc než kdy jindy, už se jich nemusíš bát těch co tě chtějí chytit, já jím to nedovolím!! Ulevilo se Ti, jistě víc než mě, říkáš. Tak políbím ten kámen, který mi přislíbil že už nikdy nikam neodejdeš. Polib ho taky má Vílo ó Vílo. Polib kámen a slib mi že už nikdy nikam neutečeš…

A vidíš kámen měl pravdu, teď si to slíbila…

---