ON..

Měla jsem..  nemám.. nebudu mít..

.. asi to tak má být..

.. mám.. nemám.. mám..

.. svěřím se Vám..

Byl jako keř, co z jara rozkvétá,

kvete pomalu od jara až do léta.

Podzim mu kvítky odláká,

nezajímá už ani toho čmeláka.

Ledová královna ho vločkami zaplaví,

čeká na jaro, snad vše zas napraví.

Čeká až políbí ho včelka,

až první kvítek vykvete,

zaplaví ho voda mělká,

muž se stává z dítěte.

Hlavní zbraní jsou teď květy,

včelám se líbí víc a víc.

Z povzdálí je slyšet kastaněty,

ale stále nic, nic a nic.

Až tu jedna včelka – ze zlata,

porodí mu mláďata.

Podzim opět zima vystřídá

a znovu tu jsou mistři dva.

Děti už nejsou dětmi, dospělý se z nich stávají

a otci jen z povzdálí odcházejíce mávají.

Odnáší je vítr, voda..

.. komu se kdo podá??

Děti mají děti,

to ten čas letí.

V otcově vrásčité tváři

je otištěn život, jak písmena v slabikáři.

Jeho oči, hlas a srdce,

řeknou mi více,

než všechny učebnice.

Nyní krutá zima nastala

a Smrtka.. jenom povstala..

Pro mě nebyl tátou, ale dědou,

ukázal mi stezky života – kudy vedou.

Umíráček sice všude zní,

on tu ale bude s námi.. dokonce všech dní.

Měla jsem.. MÁM.. BUDU MÍT..

Vzpomínky nezemřou, žijí stále..

Mám.. mám.. budu mít..

Spi v pokoji a chvále..

Tvůj Piškotek Aji