Mám tu nějaké povídky. Uvidíme...

Literární orba

 

Jiří Karen

 

 

 

     Zápas

 

Schylovalo se k veledůležitému zápasu. Když Stará Lhota porazí Bukovany, postoupí z okresní soutěže. Diváci se začali scházet na stadión už dvě hodiny před výkopem, protože si chtěli užít co nejvíce napjatou atmosféru. S mužstvem hostujících Bukovan přijela také skupina věrných fanoušků. Bylo jasné, že dnes je výjimečný den.

Antonín Burian, kapitán domácích, burcoval své mužstvo. Hráč, který hrával v první lize a dokonce si zakopal Ligu mistrů, byl nejváženější autoritou týmu. Jeho věk – 46 let - napovídal, že ve fotbale už nemá co dělat, avšak jeho brilantní technika a bohaté zkušenosti na tento nedostatek dávaly zapomenout.

Slunečný den, kvalitní hřiště, nabuzené týmy a houf nadšených diváků zaručoval vynikající zápas. Hráči se cítili důležití, když se rozcvičovali před plnými tribunami. Jednou polorozpadlou tribunou. Dívky z vesnice skandovaly z legrace jména, jako se to děje na velkých zápasech.

Trenér týmu v kabině zadal takové množství taktických pokynů, že nikdo neměl tušení, co že má vlastně přesně dělat. Ale to nebylo důležité. Energie kypěla v hráčích a jejich chuť do fotbalu kouzlila s míčem.

Dnes poprvé za muže hrál mladý útočník Petr Vávra. Hvězda a kanonýr dorostové ligy byl přičleněn k mužstvu dospělých. Pociťoval nervozitu, protože hráče neznal a nebyl si jistý, jak zapadne do týmu, ve kterém nikdy předtím nehrál. Trenér mu dal důvěru a zařadil jej do základní jedenáctky. Možná na to mělo vliv zranění dvou ofensivních hráčů týmu.

Do začátku zápasu zbývalo pět minut. Petr si pohrával s míčem. Předkopnul si jej dopředu, rozběhl se

a vystřelil. Nádherně umístěnou střelu brankář vyboxoval robinzonádou. Petr ocenil brankářův zákrok zdviženým palcem. Nikde ještě neviděli hráče z Bukovan, zřejmě pilují taktiku v kabině.

Konečně se protivník dostavil, vysocí hráči s rudo-černými dresy ve stylu AC Milán vypadali nebezpečně. Také jim šlo o postup. Už dlouho nebyla okresní soutěž takto napínavá. Rozhodčí konečně položil balón na středový kruh a zahájil zápas.

Pokud se zdá fotbal na první pohled pomalý, je to pohled slepce. Neuvěřitelná agresivita, útočnost

a rychlost dává člověku pořádně zabrat. Petr Vávra hrál vysunutý hrot. Jeho úkolem bylo přebírat přihrávky za obránce a najíždět na gólmana, což mu šlo ze všeho nejlépe. Byl neskutečně rychlý, dokázal vždy předběhnout kohokoli. Ale statné rychlé beky v dospělé soutěži? Uvidí se.

Hru domácích tvořila a korigovala hvězda Burian. Fenomén své doby dokázal s míčem téměř všechno

a ani se nemusel moc hýbat. Dostal přihrávku, jako by mimochodem obehrál dva soupeře (vypadalo to, že neudělal ani dva kroky) a poslal kolmici dopředu na Vávru. Krásný pas Petr zpracoval, šikovně se vyhnul bekovi, narazil si s druhým útočníkem a řinul se jako horský proud kupředu. Soustředil se na to, aby mu v rychlosti zůstal míč u nohy a aby se vyhnul dorážejícím obráncům. Diváci řvali, dívky pištěly, celá vesnice byla na nohou. Adrenalin stoupal, čas se zpomalil, obraz kolem Petra se rozmazal.

Jediné podstatné na světě bylo vyhrát, dát gól. On může, musí. Ukáže světu, že za něco stojí. Už se viděl večer na oslavě v hospodě, jak jej uznale poplácávají po zádech. Zařadí se do týmu, bude pravidelně hrávat.

Stahovačkou se zbavil vracejícího se rychlého stopera, který uklouzl  a běžel sám na brankáře. Zvedl hlavu, aby se podíval, kam umístí nechytatelnou střelu, a v tom náhle uviděl ležícího brankáře, který pokuřoval cigárko a v ruce třímal lahváč piva. Zatmělo se mu před očima. Co to má být? Jak může někdo v tak důležitém zápase…

Balón se mu zamotal pod nohama, ztratil rovnováhu. Zkusil z pádu vystřelit, avšak rána skončila dva metry vedle branky. Ležící starý gólman na něj zamrkal. Diváci bučeli, sprostě nadávali. Jeho vlastní hráči se beze slova obrátili a běželi zaujmout své pozice. Obdivoval tuto vlastnost fotbalistů.

„Podívejte se na toho brankáře, vždyť on tam leží. Nechytá, oni mají prázdnou bránu,“ vyjadřoval svůj zmatek mladý útočník dívaje se na zkušeného kapitána.

„Nevymlouvej se. To, že jejich branka je prázdná, je jedna věc. To, že jsi nedal gól, druhá.“ Alois Burian odběhl.

Nechápal. Prázdná brána!!! Brankář nemůže nic chytit, když leží na zemi a chlastá plzeň. Stačí dlouhý nákop do brány nebo pomalá přízemní střela a postup do vyšší soutěže je zaručen. Proč to nevidí? Jakmile dostanou balón, musí střílet!!!

Soupeř pokračoval v útočné akci, centr – hlavičkový souboj – faul – písk. Bukovany zahrávaly volný přímý kop. Jejich technický záložník umístil balón do rohu. Brankář skočil jako nadržený levhart, ale balón nevyškrábl. Prohrávají – brána nepřítele je prázdná, ale oni prohrávají…

Rozehrávalo se ze středu hřiště. Dostal se k balónu, uvolnil se a z půlky vystřelil dlouhou střelu. Padající list se pomalu snášel k bráně a jemně dopadl na břevno a přepadl za bránu.

„Co děláš??? Jsi pako? Z takové dálky střílet? Musíme vyhrát, mladej, není čas na machroviny!“ osočovali jej spoluhráči.

„Vy to nechápete, v jejich bráně nikdo nechytá!“ skoro hystericky vyjel.

„No a co? Víš co, synku? Makej.“ Nehodlali s ním diskutovat.

Brankář se napil piva, lehl si na záda a láhev si položil na břicho. Šílená hra pokračovala, diváci bouřili, nadávali a povzbuzovali. Starosta sliboval prémie za výhru, hráči dřeli do krve, bojovali a dohrávali souboje.

„Střílejte, střílejte, střílejte!!!“ křičel mladý Vávra. Hráči si jej nevšímali, dostali se před bukovanské pokutové území. Centr do vápna, Petr se probojoval k balónu, technicky obehrál protihráče a vypálil dělovku proti prázdné bráně.Pokuřující chlápek na brankové čáře se jenom znuděně podíval na střelu, která napálila tyčku. Obránci kopli balón do řepy.

„Prázdná brána je tam přece…“ smutně vzlykal dorostový střelec.

Rozhodčí ukončil první poločas a mužstva se uchýlila do kabin.

Trenér začal monolog:

„…a ty Péťo se musíš víc zapojovat do kombinace. Ty máš na to, abys obehrál soupeře. Uděláš mu kličku, ale musíš se víc dívat. Když ti třeba Lojza nabíhá zprava…“

„Ale oni nemají brankáře, je tam prázdná brána…“ unaveně a zoufale.

„Taktiku nech  na mě, ano? Ještě ti ani neteče vodka po bradě!“

Připadal si jako ve zlém snu. Absurdní. To, co si každý fotbalista přeje – prázdná brána, stoprocentní šance dát gól, oni neumí využít. Hrajou si, přihrávají a makají místo toho, aby dali branku a vyhráli.

Začal druhý poločas. Diváci se mu smějí a nadávají mu. Slyšel ale také z tribun slova chvály a povzbuzení. Pravý záložník se prodral dopředu. Petr sprintoval do vápna, byl vysoký, zkusí hlavičku. Balón se snášel do prostoru, kde stál, vyskočil a namířil hlavou balón do prázdné brány. Míč mu však sklouzl po čele a trefil břicho ležícího gólmana. Ten jenom nesouhlasně zavrtěl hlavou a nechal záchranu situace na obráncích.

To není možné!!!! Proč ksakru??? Tak jednoduché dát gól. Stará Lhota zahájila tlak, drtivě okupovala polovinu soupeře. Přehrávala je technicky i fyzicky. Petr už to nevydržel:

„Kurva, je prázdná brána, vy piče!!!“

„Kdo je u tebe piča? Ještě jednou a rozbiju ti hubu!“ seřval jej pravý záložník.

Pokračovali v náporu, ale přestali Petra hledat přihrávkami - úplně jej ignorovali. Nekonečná bezmoc. Začal zuřivě napadat obránce. Dostal se tak k balónu, obehrál dva protihráče, nastartoval supervýkonný motor svých nohou a řítil se kupředu. Znovu se ozval povzbuzující řev tribun, hráči mu nabíhali ale on šel sám. Před hranicí velkého čtverce si předkopl kulatou věc a soustředíce se přesně trefil balón nártem. Adrenalin však způsobil, že dal do střely moc síly. Jemně oblízla břevno. Smůla – to se ve fotbale stává…

Balón byl rozehrán. Brankář típl cigáro a šel se vymočit k pravé tyčce. Burian byl u balónu, shovívavě nahrál dobře postavenému Vávrovi, který nádherně z voleje napálil balón přesně k tyči. Bohužel k té, u které močil soupeřův brankář. Střela se od něj odrazila a on se na Petra vyčítavě podíval. Vávra lehl na zem

a hystericky plakal. Trenér jej vystřídal.

Mladá naděje lhoteckého fotbalu unaveně sledovala, jak Bukovany dávají druhý gól a porážejí zdeptanou Starou Lhotu. Smutek a melancholické zklamáni ovládlo natěšenou vesnici. Po závěrečném hvizdu si trenér pro sebe optimisticky prohodil:

„Nevadí, zkusíme to příští sezónu. Chce to asi aktivnější hru při presinku.“ A Petrovi řekl:

„Myslím, že bude lepší, když se vrátíš do dorostu. Jsi skvělý hráč, ale musíš se ještě naučit hrát v týmu. Vím, že to chápeš.“ Fatálně nechápal.

Strážce brány Bukovan vstal z trávníku, zahodil lahvové pivo a jal se smát se spoluhráči, kteří jej uznale poplácávali po ramenou. Není nad to, mít skvělého gólmana…

 

 

 

 

 

 

 

Bolest

 

Rychle do postele! Dneska má za sebou maximálně namáhavý den. Zkazilo se víc věcí, než se zkazit mohlo, což bylo jednoznačné porušení přírodních a Murphyho zákonů. Ctibor byl nadmíru vyčerpán a vysát. Poslední dobou připomínala jeho práce včelí úl politý kanystrem benzínu. Zlomyslné dítě se sirkou se neoddalitelně blížilo.

Naposledy zkontroloval mobilní telefon, opatrně svlékl drahé oblečení a vrhl se do vodní postele. Na koupel není čas, ukradl by si tím takových 360 sekund spánku, které by mu zítra chyběly v práci.

Chvíli se převaloval. Zkusil ležet v klidu. Znovu se překulil, bylo mu moc teplo. Odhrnul peřinu. Začala jej bolet hlava. Všechny problémy mu v lebce vířily rychlostí zvuku. Nabíraly akceleraci. Rychlostí světla. S takovou neusne. Ne, on musí usnout. Za necelých pět hodin vstává a jede na důležitou obchodní cestu do Paříže. Spát!!!

Nejde to, čas ubíhá, přetížený mozek skřípe a vře. Je hrozně unavený, moc slabý, aby zahnal palčivou žízeň. Nemá dost sil, aby hmátl po připravené sklenici s vodou. Zítra bude muset mluvit francouzsky. Umí ještě francouzsky? Jak se řekne…? Neví. To bude trapas. Nedokáže uzavřít obchod.

Bude tak unavený, nebude moci přemýšlet. Věděl, že musí okamžitě usnout. Teď! Jeho svět se zřítí jako stavba ze sirek, pokud neusne v tomto momentu. Nedokázal to. Budík odkrajoval čas. Pravidelně a neúprosně. Jak je unavený. Tolik věcí, které mu víří v přebolavělé hlavě. Chronometr tikal.

Najednou si uvědomil, že padá. Co se to děje, to není spánek. Sen? Pozná, kdy je ve snu. Nikdy neměl moc bujnou fantazii. Stojí v jakési skleněné krychli. Je tam tolik místa, aby se mohl pohodlně otočit. Ne víc. Kolem je vzduch, mraky. On padá. Stále rychleji se řítí k zemi. Pocítil nával paniky. Pomoc! Začal bušit do skla. Bez odezvy.

Rozhlížel se kolem sebe. Jak rychle může padat? Shoří v atmosféře jako raketoplán. Rychlost se stupňovala a on ji pociťoval víc a víc. Jak funguje fyzika, setrvačnost? Cítil, jak mu ohromná rychlost protahuje tělo. Žaludek se pomalu přemisťoval do hlavové oblasti.

Podíval se pod sebe. Prosklenou průsvitnou podlahou najednou uviděl rychle se blížící modrou plochu – oceán. Padá do oceánu. Proboha, nemůže přežít tvrdý dopad. Roztříští se o strop kabiny. Nebo ne? Jak ksakru funguje ta zatracená fyzika. Na škole býval génius v přírodovědných disciplínách. Ovládal teorii relativity, subatomární teorie…Co se stane???

Obrovský náraz prosklené kabiny jej odmrštil na strop. Obrovská bolest. Nadlidská síla jím vrhala  nelidským způsobem. Kabina se ponořila do vody a klesala. Teď někdy musí začít stoupat. Je naplněna vzduchem, takže má i se mnou menší hustotu než 1000 kg/m³, již má mořská voda. Prostě začne stoupat. Jak hluboko klesne, to záleží na množství kinetické energie, jež mělo těleso při kontaktu s vodní hladinou.

Spokojeně stál v kabině a čekal. Pořád čekal. Po chvíli začal ztrácet trpělivost, protože těleso se stále nořilo hlouběji. Průsvitná voda okolo začala pomalu tmavnout. Světlo ztrácelo svojí intenzitu. Kolem proplula růžová ryba s červenými tečkami.

Zkontroloval, zda je kabina zatížena závažím – nebyla. To není možné, snad že by konstrukce – konstrukce nebyla. Všechno kolem něj bylo ulité z jednoho kusu skla. Skla? Možná že jde o mimozemský průhledný prvek, který má daleko větší hustotu než pozemské. Tím by se všechno vysvětlovalo. Cože?

Když bude dále klesat tímto tempem, dosedne brzy na dno. Nebo se o něj roztříští. Pokud je však mimozemský prvek také více odolný, mohl by přežít. Alespoň pár dní, než umře žízní. Všude tolik vody a on zemře jejím nedostatkem. Stejně je slaná a hořká.

Uslyšel zvuk. Vrznutí. Tlak začal působit. Materiál nebyl odolný vůči tlaku, někdo udělal velkou chybu. Rozseká ho tlak vody. Na stěně se vytvořila úzká prasklina. Bude to rychlá smrt? Představil si, jak mu masa vody drtí plíce, lebku, vnitřnosti. Bolí to? Moc?

Jak asi bude reagovat jeho mozek v onom osudném okamžiku? Bál se. Hrozně se bál. Nechtěl umřít, ještě ne. Velice divná smrt. Skřípání. Venku už byla úplná tma, avšak on ještě viděl. Čirý materiál vydával jemné matné světlo. Právě tolik, aby viděl na praskliny. Byl osamělý. Začala mu být zima, protože byl úplně nahý. Studené praskající zdi z nepřátelského materiálu mají být jeho jediným přítelem a pomocníkem. Utěšovatelem ve smrti.

Praskliny se rozšiřovaly. Teď prasknou! Ne. Rychlost potápění se zvětšila. Tlak na stěny musí být obrovský. Neuvěřitelná masa vody pozemského oceánu tvrdě útočila na vniknuvšího vetřelce. Kde je dno? Existují na Zemi tak hluboká moře? Je na Zemi? Proč musí umřít tady? Nikdo ho nenajde. Jeho rodina…žádnou neměl. Nikomu na něm nezáleželo. Vždy byl dychtivý, cílevědomý, jítpřesmrtvolný.

Nenašel si nikdy partnerku. Nemiloval žádnou ženu, rodiči pohrdal i po smrti, přátele odpuzoval. Je ztělesnění zla. Existoval pro něj jen zisk, úspěch a peníze. Ohromující sebelítost přešla v uklidnění. Je správné, že se vesmír rozhodl s ním skoncovat. Praskni už!

Síť na stěnách se začala s kvílivým zvukem rozpínat, kabina sebou zalomcovala. Připravoval se na bolest a potom na nebytí. Vždy, když nad tímhle –nad smrtí- přemýšlel, zkusil si představit, že není. Nejprve ticho, pak tmu a potom neexistence myšlení. Nedokázal to, vždycky se mu vybavil jeden obchodní dům v jeho městě. Co má obchoďák společného s nebytím?

Proč se nikdy neomlouval, mohl být správný…dobrý. Chtěl být přece dobrý…

Řev stěn trápených tlakem se zvětšoval, začal odštěpovat šupiny z čiré hmoty. Připravil se na smrt

 a zadržel dech. Šílený zvuk drcené hmoty mu praskl bubínky…

***

„Rychle, probouzí se. Ten stav, v němž byl, rychle podejte mi…sestro…psychický stav…jiná dimenze myšlení…srdce nebilo…mozek byl aktivní…“ lékaři rychle přiváděli muže na lůžku k životu. Nepřišel do práce, našli jej ležet mrtvého s činností mozku.

Dávky hormonů zapůsobily. Žádný lékař si nedovedl vědecky zdůvodnit…

 

 

 

 

Nemoc

 

Bílé zdi ponurého nemocničního pokoje neděsily svou lhostejností lidskou bytost, skrývající se pod přikrývkou. Šumění přístroje, který zajišťoval trvání života, jasně říkalo: „Já počkám, až umřeš, můžeš být klidný. Mám spoustu času.“

„Není nic, co by ti prodloužilo život.“ Lékař byl upřímný a věcný. Karel jej o to prosil.

„Aha. Tak to naštve…“

„Umřeš ve spánku, až ti selže tvá – nesrozumitelný latinsko-český název -. Tento přístroj ti může pomáhat  dva, tři dny. Potom…“

„Nevíte, jak hrál Baník?“ Karel se rozkošnicky protáhl.

„Vyhrál šest nula.“ Prošedivělý doktor si pomyslel, že je škoda tvora, který dokáže umírat a přitom se zajímat o fotbal. Zkontroloval pípající mašinu a odešel.

Karel dostal jakousi neznámou nemoc, kterou nikdo nechápe a neumí léčit. Projevuje se tak, že člověk znenadání zemře. Náhodou na to přišli při rozboru krve. Jinak by už byl mrtvý. Jenže jaký je život ležet v nemocnici a čekat na paní s kosou? Kdyby raději zemřel dřív, už by měl klid.

Má to své lepší stránky. Alespoň nemusí k tomu zubaři. Není třeba platit dluhy. Užírání sebe sama typu, že ztratí celý život, touhy, nápady, činy, myšlenky – všechno to sežral dikobraz, měl už  za sebou. Teď jenom trpělivě čeká.

Nikdo ho už nebude otravovat s nesmysly. Vstal, vypnul přístroj. Vytahal ze sebe všechny hadičky

a hovadiny. Ha – když usne, tak zemře. Půjde spát později. Oblékl se a odešel z pokoje. Sdělil sestře, že mu připomíná růžového pelikána a zamířil ven z města.

Po chodníku chodila spousta lidských tvorů a šelem. Psů. Pohladil jedno agresivně vyhlížející zvíře. Olízlo mu ruku. Inu - co podniknout? Vzpomněl si, že musí na chalupě dostavět zeď. Kdyby ji neopravil, mohla by se vlivem mrazu v zimě zřítit celá, a to by bylo práce jako hledání sena v kupce jehel. Auto mu nedávno zcizili výrostci podivných tvarů a barev, a proto musí jet autobusem.

Dopolední autobusová zastávka zela prázdnotou. Jen několik babiček drželo své plátěné tašky s nákupy. Sympatické stařenky. Přišel mezi ně a pozdravil. Paní pozvedly obočí a pozdrav opětovaly. Nebyly zvyklé, že by někdo dodržoval tuto elementární slušnost ve městě.

Auta, která projížděla, byla pozoruhodná. Tolik síly a energie spoutané v karoserii lakované všemi barvami. Nezajímaly ho typy aut. Jen barvy. Zelená, žlutá, červená, modrá, nádherně světlá modrá. Umělci v autolakovnách pracovali s čistou koncentrací barev. Něco jako absolutní barvy.

Povrch vozovky byl rovný, pevný a suchý. Ideální pro jízdu. Kdo asi určil, že asfalt je ideální materiál na pokrytí vozovek. Tak pevný – můžete po něm jít pěšky kilometry a kilometry a noha vám nezasténá. Pravděpodobně by však někdo z hodných řidičů zastavil, aby vás svezl.

Odvezl by vás do hospůdky s příjemným zahradním posezením u silnice. Zavedl by s vámi rozhovor

 a připadal by vám sympatický. Usadili jste se u stolu v altánku na kopečku, kde vás obsluhují úslužní číšníci. Sedí zde jen pár starousedlíku, ale večer zde začne diskotéka. Vidíte člověka, který připravuje aparaturu. Nejde mu namontovat osvětlení. Protože tomu rozumíte, pomůžete mu a on vám děkuje. Vrátíte se ke svému řidiči. Proč řidiči? Samozřejmě řidičce. Nepěkná? Proč? Bude hezká. Taky milá…

Autobus se pomalu kolébal a projížděl všechny dědiny, kde klokani dávají dobré ráno. Opřel se

o průhledné sklo a pozoroval lány polí. Nikam nespěchá, nic jej nesvazuje. Nemá nikoho, kdo by vážně truchlil nad jeho skonem. Možná pár pofidérních přátel utrousí několik slov o tom, jak byl skvělý a dokonalý. Hmm, člověk se stává dokonalým, až když zemře. Najednou bude v očích ostatních štědrý, hodný a nikdo neví, co ještě. Nemusí vůbec nic. Jenom umřít. Má ještě spoustu času. Víc času, než kdy v životě měl.

Pln energie vystoupil ve vesnici. Kokrhal kohout a slunce zapražilo. Děti si hrály. Starší děti si postavily na plácku přímo ve vesnici stany. Zahlédl pár chlapců a dívek, odhadoval je tak na začátku věku trestní odpovědnosti. Nezměnila se? Politici žvástí populismus a v podstatě přiživují komunismus.

Jak asi ty děcka tráví večery? Povídají si, smějí se, poznávají první lásky a zklamání. Vymýšlejí věci, o kterých se geniálním spisovatelům ani nesnilo. Kdyby jen jediný prohlédl do pokladnice jejich fantazie…

Je tak hezky. To snad není možné. Ve svém životě nikdy nepochopil nekonečnou nádheru jakéhokoliv počasí. Vzduch, může jej dýchat. Šlukl pár doušků vesnického s příchutí kvalitního hnoje. Orgasmus je proti tomuto pocitu Standa Gross.

Procházel vesnicí. Asi před deseti lety si zde zakoupil chalupu. Každý víkend sem jezdil. S přáteli na přebouřlivé megavečírky. Se svými dívkami na veleromantické večery. Sám. Po večerním posezení v místní hospodě s hodnými a duševně vnitřně nezkaženými vesničany si užíval samotu. Ne sebe. Sebou, když už ne opovrhoval, tak se…

Uviděl slepici. Hezké zvíře. Má hladké bílé peří. Snáší vejce, která jsou výborná osmažená na pánvi. Poděkoval slepici a otevřel svou chalupu. Skromně leč účelně a útulně vybavené stavení jej nadchlo. Nasál vzduch, prosáklý vůní dřeva.

Kdy se asi vesničané vrací z práce? Musí si zajít s někým popovídat. Posekal trávník a zalil zahradu. Snažil se  pěstovat jakousi zeleninu. Jakou, to nikdy nezjistil, protože mu nikdy nevyrostla. Opravil kamennou zeď. Nikdy mu práce nešla tak dobře od dlaně. Rozhodl se projít si známé okolí vesnice.

Nikdy nebyl tak šťastný - žádné dluhy, povinnosti ani zákeřnosti na něj nemohly. Všechno to, co bylo až doposavad neoddělitelnou součástí jeho zbytečného života, se ocitlo za neproniknutelnou bariérou jiného světa. Ten jeho byl lepší.

Kdesi ve skříní našel trochu hašiše, a tak jej vykouřil. Spirála štěstí se rozsprintovala, aby se mohla stočit v zapomnění. V televizi bylo tolik zajímavého. Škoda jen, že čas už mizí z trouby ven. Vzpomněl si na jednu věc, ne věc – člověka, dívku. Myšlenka jej rozesmutněla, ale jeho neoblomnou vyrovnanost narušit nemohla. Tolik věci šlo udělat jinak…

„…tak - tak, sousede. Snad se ještě uvidíme. Pozdrav Tondu. Co? Jo, to byla sranda. Hahaha. Když tenkrát…no jasně. Díky. Stav se někdy. Čau. Jestli neumřem, tak se uvidíme. Cože? Aha. Čau a díky. Jasně, že se mnou můžeš počítat. Tak ahoj,“ rozloučil se se sousedem a v šeru přítmí vesnice se loudal zpět k chalupě. Hvězdy galaxií zářily a konečně pochopil tu třetí věc. Nechápal ženský, politiku a vesmír. Nyní mu vesmír připadal jasný a čitelný. Možná právě svou nepochopitelností.

S jistotou, že se ráno neprobudí a že si právě užil poslední den života, ulehl do měkkých peřin. Ještě než hluboce usnul, myslel na svou srovnanost se smrtí. Jak je nádherné, vědět, že život skončí. Jaká úžasná věc, mít pod kontrolou svou smrt. Ráno se neprobudí. Nebude nic, jen tma kolem obchodního domu. Hrozně se mu chtělo spát, neodolatelně toužil po tom propadnout se…

 

…za svítání jej vzbudily paprsky ranního slunce. Tolik nechuti, zhrzení, zklamání a hnusu v sobě ještě nikdy necítil. Smrt jej zradila, lékaři jej zradili. A jeho pud sebezáchovy jej taky zradí, nedovolí mu udělat jedinou správnou věc a vyvrhne zpět do kolotoče…

 

 

Bílá kočka

 

Spěchal. Snad stihne ten tenisový zápas se svým šéfem. Byla by určitě ostuda přijít pozdě. Otevřel garáž a nastartoval nové volvo. Dokonalý motor tiše zabzučel. Nebylo to tak dávno, kdy jej sužovaly finanční problémy. Ještě před půl rokem usilovně pracoval přes víkendy, aby alespoň z části zaplatil dluhy. Stačila jedna malá finta. Jeden fígl, a už se do konce života nemusí o peníze starat.

Pravda, nebylo to legální. Koho to však zajímá? Smysl lidského života je něco dokázat. Za jakoukoliv cenu. On se dokázal vyšvihnout z nuly na špičku. Zvou ho na všechny důležitější společenské akce. Spolu se svým šéfem, teď vlastně spolupracovníkem, znamenají hodně. Jak dlouho to plánovali, hledali sebemenší chybičky, promýšleli všechny detaily. Každá menší chyba by se jim mohla stát osudnou.

Vyšlo to. Geniální plán se stoprocentně povedl. Oba jsou teď boháči. Usmál se při vzpomínce, jak obloudili finanční úřad. Jak byli úředníci rádi, že existuje firma, se kterou se dá dobře spolupracovat. Firma, která sama upozorní  na  chyby v  účetnictví.  Upřímný stisk ruky  vedoucího úředníka berňáku  jej  tehdy  zahřál

u srdce.

Fantastická automatická převodovka dotvářela krásný pocit z jízdy v luxusním autě. Ještě tak pět minut a bude u šéfovy vily. Chlubit se svými penězi, to Josef uměl. A pořádně. Vila na předměstí připomínala sídlo prezidenta USA. Dá se říci, že byla i tak zabezpečena. Možná lépe. Vjel do obrovského komplexu, jehož součástí byl i obrovský bazén. Karibik.

Pepa jej srdečně přivítal. Od té doby, co jsou bohatí, se z nich stali nejlepší přátelé. Žádná faleš, žádná závist. Jenom opravdové přátelství. Ochota navzájem si pomáhat byla ryzí. A prý že peníze ničí charakter. Radost z lehce nabytého bohatství přebila záporné vlastnosti.

Tenis jej bavil jako nikdy v životě. Vydal ze sebe všechny fyzické síly, se kterými to však nebylo moc slavné. Fyzickou kondicí nikdy nevynikal. Ale teď vyniká něčím jiným. Mocí. Mocí peněz. Mocí něco ovlivnit. Něco – hodně. Může ovlivnit prakticky cokoliv. Co se mu zamane.

Po vysilujícím zápase, který těsně prohrál, nastala pohoda. Seděl s Pepou v honosném altánku, popíjeli prehistorické francouzské víno a sledovali západ slunce. Na začátku léta se ve slunci odráží naděje. Naděje krásného, teplého počasí. Byl na vrcholu. Pro tyhle chvíle má smysl žít.

Nemohl odjet domů autem, protože popíjel alkohol. Nechal jej v jedné z mnoha prostorných podzemních garážích. Nebude přece zbytečně pokoušet zákon. Zákony se mají dodržovat. Musí se dodržovat.

Rozloučil se s přítelem a vydal se domů pěšky. Měl to dvacet minut chůze. Autem jel jenom proto, že si chtěl užít pohodlnou jízdu. A taky se chtěl pochlubit městu. Všichni se otáčejí za drahým strojem. Žil sice v menším městě, ale někdy mu připadlo, že snad ti lidé nikdy neviděli pořádné auto. Poslední výkřik techniky – parní lokomotivu snad někdy spatřili v televizi. Nebo spíše o ní slyšeli v rádiu. Asi četli. Umí číst? Nejspíš slovanská výřečnost, posloupnost? Ehm – jak se tomu říká? Když se předávají vědomosti z otce na syna? Lidová slovesnost? Možná.

Tak. Zavolá Katce, již dlouho si neužila jeho peněz a on si neužil jejího…

„Sakra! Co to je to za hnusnýho zmetka?“ komentoval počínání bílé kočky, která se mu připletla pod nohy. Nakopl krásného tvora.

„Běž k čertu, ty k….o!“ Poslední slovo zařval. Snad jsem jí zlomil alespoň žebro.  Taková ohavná zvířata. Kočky. Dobré maximálně na guláš. Náhlá nejistota. Nervozita. Tóny Vltavy. Zazvonil mu mobil. Pepa. Vydírá jej někdo, kdo ví, čeho se dopustili. Žádá po nich padesát procent ze zisku. Nehodlá prý smlouvat. Musí se oba sejít a nastalou situaci okamžitě řešit. Jediné řešení je jasné. Jiná možnost neexistuje. Sergej jim něco dluží. Dluží jim hodně. Splatí to a zmizí ze země. Všechno musí zařídit.

Vražda. Netušil, že to dojde tak daleko. S Pepou si domluvili schůzku za hodinu v jeho baru. Vždy tam řešili ty nejdůležitější věci. V pohodlných sedačkách Café-Baru vznikl i onen ďábelský plán.

Stanovisko bylo jednoznačné. Oba věděli, že nemohou dělat nic jiného. Ten člověk si svou smrt zajistil sám. Vydírání je nemorální. Každý, kdo chce přijít k penězům tímto způsobem, musí počítat s rizikem. Nemá si, hlupák, zahrávat s mocnými. Odlehlo se mu. Sergej je profesionál. Navlíkne to tak, že zrezavělá česká policie nebude mít sebemenší šanci zločin odhalit. Kromě toho mají peníze. Moc peněz…

Po návratu domů si pustil televizi a opil se jak Nový zákon káže. Měl nádherný stav. Jak málo může teď ovlivňovat své chování. Svůj pohyb. Vrávoral v obrovském domě. Spadl na koberec. Začal mňoukat. Štěkat. Svlékl si oblečení, pocítil chtíč. S vypjetím všech sil zavolal Kateřině. Přijela do půl hodiny…

Asi v osm hodin ráno jej vzbudila SMS:

„Ivan sezral hroznyse. Dostal vodku. Zadne problemy s chlupatci.“

Tak se to povedlo. Pepův smysl pro humor je někdy zvláštní. Ať žijí naši ruští přátelé. Společně dokážeme hodně. Plán splněn na sto procent. Na posteli ležel sám. Kateřina už šla do práce.

Vzal si BMW (měl ještě audi) a odjel do práce. Moderní budova ve středu města jim patřila. Přehnaný luxus interiéru vzbuzoval neobvyklou důvěru návštěvníků. Včetně finančních úředníků. Přepych v člověku vyvolává podvědomě jakousi úctu, snad respekt. Respekt před bohatstvím, mocí.

Sekretářka Katka už byla na svém místě a poctivě pracovala. Promluvil s ní pár slov. Jak se jí líbila noc s ním, ho nezajímalo. Hlavní je, že si užil on. Ona může být ráda, že má tu práci tak dobře placenou (kterou práci?).

Posadil se do dvacetitisícového koženého křesla a zapnul počítač. Co to tady je za nesmysl? Ho&Co nabízejí tak málo? Někdo si dělá taškařici? Zazvonil telefon. Znechuceně zvedl červené sluchátko. Kolikrát jim ještě musí říkat, aby používali červenou linku jenom v naléhavých případech?! Posledně mu volali kvůli…

„Co je?“

„Pane, je tady policie. Zásahová jednotka v černých kuklách. Mají samopaly. Jsou tady také novináři. Co se děje? Co máme dělat?“ Oznamovací tón. Poznal hlas vrátného. Kdysi spolu lezli po horách a Karel mu jednou zachránil život. Proto jej zaměstnal. Jsem tak dobrotivý.

Tak to je konec! Zásahová jednotka! Panebože, pryč! Propadl panice, roztřesenýma rukama se snažil odemknout zásuvku. Nešlo to. Pořád ne. Klíč spadl na zem. Zařval. Vyrval šuple vší silou z mahagonového stolu. Vytáhl pistoli. V mládí střílel závodně. Adrenalin. Vyběhl z kanceláře – všude mlha. Bojí se. Je štván. Výtahy budou obsazeny. Musí utéct po nouzovém schodišti. Potí se. Hrozný strach. Sprint po schodech.

Vrazí do policisty v černém. Komanďák něco křičí, jsou tam tři zakuklenci. Bože! Zamířil a zmáčkl spoušť. Vystřel nezazněl. Pojistka!!! Vrhl se mezi policisty. Panický strach mu dodal nadlidskou sílu. Odstrčil muže v černém, proběhl mezi nimi. Dolů. Pořád dolů.

Uslyšel za sebou střelbu. Odjistil zbraň. Utíká – necítí únavu. Nohy fungují jako pneumatická kladiva. Východ – černá kukla ve dveřích. Bez míření vypálil z pistole. Postava se skácela k zemi.

Je u zadní garáže. O tomhle nikdo nemůže vědět. Ani policajti. Kartou otevřel garážové dveře. Stálo tam. Tmavě rudé ferrari vyrobené na zakázku. Tajná koupě, o které věděl jenom on. Nasedl do něj. Během třiceti sekund byl na silnici. Pryč! Pryč!

Teď uslyší sirény. Všude budou policejní auta. Proč? Oni ho zabijí. Já chci žít! Všude byl klid. Auta jezdila klidně. Chodci na chodnících. Nic nenasvědčovalo tomu, že právě skončil  jeho život.

Uklidnil se. Začne racionálně myslet. Teď se musí ukrýt. Později převede peníze z tajných účtů a zmizí do Mexika. Nebo do Austrálie. Nebo na Ostrov krále Ignáce. Má srub v horách. Koupil jej nedávno. Doufal, že on něm nikomu neřekl. Zhruba dvě stě kilometrů odsud je bezpečné místo. S tímhle autem tam bude do dvou hodin. Ne! Nesmí přece porušovat dopravní předpisy. Zastaví ho silniční kontrola a skončil. Kvůli takové malichernosti přece - nebudou tam kontroly. Pustil tvrdý rock. Nasadil si sluneční brýle. Sešlápl plyn. Ferrari šťastně zavrnělo…

Nádherné kopce pokryté jehličnany. Stihl to za 75 minut. Nyní mířil po okreskách nahoru. Auto  zaparkoval do osamělé stodoly. Věděl, že ji bude k tomuhle potřebovat. Adrenalin v krvi klesl na správnou míru. Uklidněn stoupal po lesní cestičce. V polobotkách a v saku.

Tady je v bezpečí. Nikdo na něj nemůže. Tušil, že ve srubu minule nechal notebook. Pomocí mobilu se připojí na Internet. Zařídí vše potřebné. Takový mír. Uchvacující krása horské přírody. Dole bublá potok. Omračující nádhera gigantické velikosti. Cítil se tak volný.

Slyší něco v dálce. Vrtulník! Pomoc! Klid! Horská služba přece pravidelně hlídkuje. Nesmím být paranoidní. Vyšel na pasece.

„Stát! Lehněte si na zem a odhoďte zbraň!“

Otočil se. Khaki uniformy na něj míří. Jak ho našli? To není možné. Neexistuje žádná varianta…

Zkrat – vytáhl z kapsy pistoli. Několikrát  z běhu vypálil. Salva kulek jej zasáhla. Cítil chladný kov ve svém těle. O něco zakopl, spadl.

„Mňau?“  Hezká bílá kočka se na něj tázavě podívala…

 

 

Neutrální výraz

 

Kroky se rozléhaly ztichlým městem. Osamělá postava. Hodně po půlnoci. V mužově  kamenné tváři se neodrážely žádné emoce. Měl neutrální výraz. Užíval si dobrou náladu. Konečně se po dlouhé době cítil dobře. Koncert byl báječný. Nikdy neuznával moderní vážnou hudbu. Musel změnit názor. Skladby, které absolventi JAMU složili, byly dobré. Ba co víc, byly úžasné. Slyšel také chválu ostatních. Tvrdilo se, že je to výjimečný ročník. Prý noví géniové hudby. Je to možné. Už dlouho na něj tak nezapůsobila vážná hudba. Pocitové vyjádření pomocí tónů. Nepochopitelné pro normálního člověka. Jen lidé s výjimečným hudebním nadáním toho byli schopni.

Pohladil svého psa. Byl rád, že jej pustili se psem do hudebního klubu. Byla to v podstatě kavárna, kde se po skončení koncertů scházeli lidé, aby si urovnali pocity. Obsluha kavárnu zavírala až po druhé hodině ráno.

Měli ho tam rádi. Spousta jeho přátel milovala vážnou hudbu. Scházeli se tam, jako se jiní scházejí v putykách. Krásně to tam vonělo. Kdysi se zeptal obsluhy, co to tam tak aromaticky voní. Prý cosi z Indie. Nezaměnitelná atmosféra.

Škoda, že jej nemohl Karel odvézt. Jel na opačnou stranu. Nevadí. Docela se těšil na zpáteční cestu. Chodil tudy často. Ještě padesát kroků a bude na křižovatce. Nasával  melancholickou náladu ztichlého města. Byl rád, že má přátele, se kterými sdílí záliby. Asi by umřel, kdyby si nemohl popovídat o pocitech z hudby. Tolik věcí jej napadalo, když skladby vrcholily. Obrovské uvolnění, které jej oprostilo od temné klece běžného života.

Nechtělo se mu domů. Prázdný temný byt. Holé zdi. Pár kusů nábytku. Ještě že měl psa. Společník, který jej dokázal pochopit. Tvor, který jej miloval. Znovu pohladil psa po sametových uších. Zvíře šťastně zakňučelo.

Rád by se procházel po městě. Chtěl se jen tak toulat, bloumat po ulicích. Dojít za město. Přejít pole. Objevit spící vesnice. Nemohl. Beztak bylo příliš pozdě a on by se určitě ve tmě ztratil. Trvalo by dlouho, než by našel cestu domů.

Miloval slunce. V mládí trávil hodně času venku, v přírodě. Chodil na čundry, trampoval. Noci s táborákem, kytarou a hvězdnou oblohou. Hlavně se mu vybavovaly noci, když byli sami dva. On a ona. Užíval si to a užíval si jí. Jehla bolesti se mu zabodla do srdce. Bylo to tak krásné. Oba uměli tak krásně zpívat (hlavně po lahvi rumu). Vybrnkávali melodie dávno mrtvých písniček a byli šťastni. Hlava se jim točila a štěstí se shromažďovalo. Až explodovalo v noci, v měkkém obrovském spacáku. Jak tehdy krásně vonělo jehličí. Tak krásně…

Kilometry a kilometry cest. Prošli skrz na skrz Šumavu, Jeseníky, Beskydy. Chystali se do Krkonoš. Každé hory byly něčím zvláštní. Drsné prastaré Jeseníky, vlídná Šumava, poetické Beskydy. Všechna pohoří si spojoval s určitou náladou. S nějakým pocitem. Nikdy nezapomene na dny, kdy procházeli krajinou, na uchvacující výhledy. Bylo to dávno…

Náhle žil jenom pro přítomnost. Minulost byla, budoucnost nebude. Věděl, co musí udělat. Věděl, proč to má udělat. Uvědomil si svou slabost. Nedostatek síly postavit se osudu. Zdálo se, že je na povrchu vyrovnaný. Těch pár lidí, co jej znalo, si bylo jisto tím, že tak silná osobnost, jako je on, to dokázal. Překonat to.

Kdyby se to tehdy nestalo. Před deseti lety jeho život skončil. Teď už jen přežívá. Osudová chvíle – náhlé oslnění sluncem, slabost šlápnout na brzdu. Do celého jeho těla jako by se tehdy vlilo olovo. Nedokázal se pohnout, mohl jen uboze přihlížet tragickému neštěstí. Čas rány nezahojí, jenom si na ně člověk postupně zvyká. On si nezvykl.

Uslyšel motor blížícího se auta. Jelo celkem rychle. Nikdy nevěřil v osud. Odepnul psovi vodítko: „Zůstaň.“

Proč musela zemřít a proč on…

Osamělá postava chodce pokračovala plynule v chůzi, vstoupila pod projíždějící auto. Brzdy zaskřípěly. Hrozný náraz. Chodec odletěl s přeraženou páteří. Zemřel. Auto dostalo smyk – řidič se zoufale snažil získat kontrolu nad vozem. Marně. Auto narazilo do kandelábru. Hlava mladého muže roztříštila přední sklo. Nebyl připoutaný. Jel pro kamaráda do hospody, kterou měl pět minut jízdy od domu. Zrovna se chystal připoutat. Zemřel.

Po šoku, který ulice utrpěla, nastalo ticho. Slepecký pes se vrhl k pánovi. Kňučel, olizoval mu tvář. Šílené zoufalství věrného přítele. Pes zakopl o bílou hůl. Vypadalo to komicky…

 

 

 

Strach

 

Déšť jí smáčel vlasy. Hustý proud vody společně s mlhou vytvořily kolem ní neprůhledný oblak. Cítila studenou vlhkost úplně všude. Syrová zima obklopuje osamělou dívku. Šla po svahu, po pravé ruce tušila prostor. Při jasném počasí mohla v těchto místech spatřit uchvacující výhled. Cítila, že se nachází vysoko nad mořskou hladinou.

Mořská hladina – jak abstraktní pojem. Zde nahoře v horách. Je tak sama, neměla by pociťovat strach. Z čeho? Je to jenom letní bouřka. Za několik minut určitě odezní. Potom uschne, dojde domů, dostane zápal plic a umře.

Její letní tenisky lehce našlapovaly na zdejší pevné podloží. Nesnažila se chránit před deštěm. Bránit se něčemu takovému, jako je bouřka, nemá smysl. Chtěla se poddat vodě, ale nízká teplota jí to nedovolila. Začala se třást. Kroky a kroky. Bouřka neustávala. V dálce se rozkládaly děsivé siluety obrovských kamenů. Jakoby násilím vyrvané z lůna Země

Rozhodla se myslet na něco jiného. Na něco, co ji usnadní, utlumí, odnese od reality…teplá vana, kdybych tenkrát na tom večírku řekla pravdu, tak by ji určitě - ne. Ona ho znala, nedá si říct. Nikdy…mohla být slušnější na tu průvodčí včera, určitě to nemyslela zle…ta cesta do chalupy, proč pro ni nepřijel? Prý musel něco zařídit. Strýc si vždy vymýšlí ubohé výmluvy…ZIMA!!!

Duševně se připravila na to, že celý zbytek svého života stráví ve studené vodě. Náhle déšť zvolnil. Ještě víc. Přestalo pršet. Slunce. Vydává teplo, tolik tepla. Sundala si promáčenou mikinu. Hvězdné paprsky Slunce prostupovaly jejím tělem. Nádhera. Zastavila se a rozhlédla se kolem sebe. Svlékla si mokré oblečení. Najedou jí nevadila představa, že by ji někdo viděl. No a co? Má hezké tělo. Nechce přece onemocnět.

Hodně se už toho v podhorských hospodách navyprávělo o změnách počasí nahoře, na hřebenu, ale to, co zažívala, bylo určitě neobvyklé. Teplota stoupla snad o deset stupňů. Je možné, že by ten déšť byl tak chladný?

Nikdy nic podobného nezažila, ale bylo jí dobře. Skvěle. Kdyby uměla zpívat, tak by si určitě něco zapěla. Minula monumentální skalní masív. Ohromující masa kamene. Potlačila chuť lehnout si nahá na nejvyšší kámen. Vyhřívat se na slunci.

Třemi skoky byla nahoře. Obratnost z mládí neztratila. Párkrát sem už lezla. Vzpomněla si na matčin ustrašený pohled. Kámen tvořil v podstatě převis nad prudkým svahem. Nebyl to sice vrchol hřebenu, ale v okruhu několika kilometrů nejvyšší bod určitě ano. Dívala se nahoru. Celé její nádherné tělo hladově pohlcovávalo darované teplo. Rozložila kolem sebe oblečení, aby rychleji uschlo.

Přála si, aby tento okamžik nikdy neskončil. Všechny její problémy byly tatam. Jaké zas tatam? To je buben? Byly pryč. Věděla, že má ještě týden prázdnin a že na tento týden nikdy nezapomene.

Zlost, nebo spíše ponížení, které pocítila, když zjistila, že sem musí jet, aby si její rodiče mohli v klidu vyřešit své problémy, už pominula. Nebo, které, když, že, aby – když byla šťastná, přemýšlela v dlouhých větách…

Začalo se šeřit. Kolik je hodin? Ležela a užívala si zde přes dvě hodiny. Hbitě seskočila dolů, oblékla se a rychle zamířila k chatě. Běžela rychle – ne ze strachu ze zatmění, nýbrž z radosti z pohybu. Jenom seběhnout z hřebenu. Kolem jezírka a už bude doma. Takový nádherný den. Zážitek, na který bude vzpomínat ještě roky.

Pomyslela na své kamarády. Zvláště na jednoho, který ji měl moc rád. Jak, to nevěděla (tušila), ale těšila se na něj. Někam všichni zajdou. Co kdyby je pozvala sem, na horskou chalupu? To je nápad! Strýc s tetou zítra odjíždějí. Ona by tu mohla přece zůstat, kdyby měla s kým. Ta SMS, co mi Lucka poslala – všichni se nudí. To půjde. Znala strejdu, on jí to dovolí. Radostí zrychlila a poskočila si. Nakoupí něco k pití. Ten nový CD přehrávač na chatě! Ano!

Náhle se cosi stalo. Jakási děsivá atmosféra. Sevřelo se jí srdce. Šok, který jí znemožnil dýchat. Co se děje? Mráz se jí rozbíhal v několika vlnách po zádech. Nemohla se pohnout. Slzy jí vstoupily do očí. Křeče ve svalech. Celé její nitro ovládla nekonečná, zrůdná hrůza. Sebrala všechny síly a otočila se. Děs opadl alespoň do té míry, že se mohla hýbat. Vyděšeně se rozhlížela kolem. Ptáci zpívají, slunce pomalu zapadá, smrky šumí, les voní.

Zahlédla cosi v křoví. Oči. Temně žluté, vražedné. Velký šedý vlk. Nikdy skutečného vlka neviděla, a proto netušila, jak má být velký. Ale byla si jistá, že takto ne. Byl obrovský. Odhadla, že kdyby se postavil vedle ní, byl by jí po prsa. Vlk se blížil. Plížil se k  ní. Jedno bylo jasné, to zvíře ji teď zabije. Všechny její sny, touhy, nápady, její život – všechno to skončí, jakmile vlk skočí…vlk skočil.

Něco ji ovládlo. Cosi cizího, co v sobě cítila už od narození. Cosi, co se jí zobrazovalo ve snech. Sny, ve kterých byla ona sama vlkem. Vládla vlkům. Nikdy těmto snům nepřikládala zvláštní pozornost.

Jakmile šelma skočila, odrazila se od země a saltem ve vzduchu se přemístila za něj. Vlk dopadla do prázdna. Jeho pohled se změnil. Údiv. Zjištění. Hrozné odhalení. Proti sobě stáli dva rovnocenní soupeři.

Šedý vrah nezaváhal a znovu se vrhl na dívku. Vyskočila do výšky víc, než kdy skočili vítězové olympiád. Nevnímala – cítila jakousi tupou jistotu. Ve vzduchu se přetočila do horizontální polohy a přitom trhla oběma nohama tak, že trefila vlka do horní čelisti. Odletěl. S hrozným vrčením opět zaútočil. Uskočila přemetem do boku, odrazila se od kmene stromu a sekla vlka rukou vší silou do zátylku. Smrtelný úder malíkovou hranou. Netrefila se přesně. Rána prackou ji roztrhla bok. Švihem nohami se převrátila zpět. Špatně došlápla  na kámen. Ztratila rovnováhu. Ostré tesáky se blíží. V poslední chvíli použila chvat, chytla šelmu kolem krku a zlomila jí vaz. Zvíře okamžitě zemřelo.

Necítila nic. Šla domů. Teplá krev jí teče z boku. Schází k domu. Je uvnitř. Křeslo. Sedí v něm. Strýc ji okamžitě ošetřuje, volá záchranku ve vedlejším pokoji. Vstala. Podívala se na ruce. Nehty rostou – mění se v drápy. Chlupy rostou – mění se v srst. Zuby rostou – mění se v tesáky. Poslední bolestná vzpomínka na kamarády. Na rodiče. Na něj…nic neví. Strach. Utíká. Ven z domu. Setmělo se, temná tma. Hluboké lesy. Běží, kluše, cválá, trysk…

 

 

Peklo

 

Jestlipak jsem správně vyhodnotil…BUM! Cihla se uvolnila zrovna v okamžiku, kdy kolem procházel muž. Shodou podivných okolností mu spadla přímo na hlavu a okamžitě jej zabila. Muž zprvu nechápal, co se děje. Milisekundovou bolest nestačil zaznamenat.  Uvědomil si, že je mrtvý, avšak podivuhodně stále zůstával sám sebou. Cítil, že je to stále on. Neviděl svět kolem sebe. Viděl ale všechno. Vidět není správný výraz, on nějak vnímal. Zaregistroval velkou zlatou bránu. Před ní seděl člověk a vpouštěl lidi dál.

Náš muž se automaticky postavil do řady a čekal, až na něj přijde řada. Svatý Petr jej vpustil dál. V prostoru poletovaly bílé huňaté obláčky a na nich zpívali krásní baculatí andílci, hrající při tom na zlaté harfičky. Voněla tam bazalka a máta. Vzhledem k tomu, že neměl nos…zajímavé.

V okamžiku procitl z odporného transu. Cože? To je hloupost! Hrající andílci, Svatý Petr! Co to jsou za absurdnosti?! Nikdy nevěřil na tyhle infantilní žvásty. Všechno ale bylo tak skutečné…

Boubelatý andílek na něj vesele zamrkal a zahrál na harfu Halí-belí.

„Tohle ještě není ráj,“ zpíval rozjařeně okřídlený klouček.

„Co to kecáš? Kde to jsem?“

„Tohle ještě není ráj, tohle ještě není ráj,“ jako kolovrátek opakoval andílek.

Muž si připadal jak v hodně špatném filmu. Že je mrtvý, ještě v klidu zvládne, ale to, že tady musí zírat na tenhle nestvůrný kýč…

                Důstojně mu na rameno zaklepal archanděl Gabriel:

                „Vážený pane, je čas navštívit Boha.“

Člověk se nechápavě zadíval na ohromnou postavu s hořícím mečem. Tak to už je moc, ještě potká Ježíše.

                Na scénu přikráčel muž v kristových letech s ranami na nohou a rukou (není poněkud divné dát si jako symbol náboženství umučeného člověka?). Mučedník se laskavě podíval na archanděla, který se poklonil. S přemírou lásky a pochopení se Ježíš s mírumilovným úsměvem obrátil na muže:

                „Když tě někdo udeří do tváře,“ pokojná čistota v jeho hlase, „tak mu nastav druhou.“

Muž mu vší silou napálil bombu do hlavy. Ježíš mu hřích odpustil.

                Gabriel, viditelně pobouřený mužovou nepředstavitelnou nehorázností, jej odvedl k Bohu. Chlapík si pomyslel, že tu ještě chybí reklama na Coca-Colu.

                Došli k Bohu, archanděl Gabriel muže opustil. Bůh vypadal jako z letáku. Vousatý stařec s holí, který seděl na obláčku. Tvářil se tak moudře, až se moudrost lekla a utekla se svěšeným ocáskem.

                „Nazdar! Jak se vede,“ poněkud zajímavě oslovil muž Boha.

                „Díky za optání, příteli,“ usmál se Bůh. „ Jak to tak vidím, pošleme tě do ráje.“¨

Muž trochu znejistěl: „Nejsou tam andělíčci, že?“

Bůh se dobrosrdečně zasmál. „Ne, opravdu nejsou. Pouze ztělesnění nikdynekončící euforické extáze.“

Muž byl však přesvědčený ateista.

                „Víš, je tu ale jeden problém. Já v Tebe nevěřím. Bible – nesmysly. Nejstarší kniha lidstva, která je skoro stejná jako Mein Kampf. Vyvolený národ, ničení měst, zabíjení, přísná pravidla, která se musí dodržovat, jinak nastane trest. Ty nemůžeš být Ten Bůh, který stvořil svět. Prostě ne!“ Muž se sveřepě podíval odbojným pohledem.

                Bůh na něj pobaveně pohlédl. Asi jako sova na myš, která utíká dokolečka v lavóru a nemůže se dostat ven. Prohrábl si hustý bílý vous a pravil:

                „Děláš si ze mne legraci, člověče? Vždyť mě vidíš na vlastní oči! Tohle není žádná z tvých představ. Já znám všechno. Vím, kde jsi se schovával ty dva dny v deseti letech. V lesíku u kůlny. Vím, koho jsi tajně miloval na základní škole. Rusovlásku Janu. Chápeš? Já jsem VŠECHNO!!!“ Na poslední slovo dal Bůh zvláštní důraz.

                Mužík, vlastně jeho duše (nebo vědomí, duch) si Boha ledově změřila.

                „Ne. Já jdu pryč. Nebe nemůže být taková opičárna s nahými okřídlenými batolaty. A Stvořitel prostě není stařík s bílým vousem.“

Nekonečně chytrý, vševědoucí, nadpozemský, nekonečný, časvytvářející Bůh se hrozně rozlítil:

                „Tak dobře, ubohý červe. Do pekla s tebou!!!“

Nyní nastalo nepopsatelné utrpení pro našeho človíčka. Všepohlcující vlny útrpné bolesti, stokrát horší než nejstrašnější muka na Zemi, se snesly, aby trápily nebohou duši. Utrpení – bolest –šílená hrůza. Bolest, která zabraňovala myslet a dovolovala pouze trpět. Muž nedokázal snášet toto vražedně nestvůrné mučení.  V pozemském životě by už dávno upadl do bezvědomí. Tady, v pekle, nikoliv. Lidská bytost si nedokáže představit, co muž musel vytrpět. Spirála bolesti se periodicky zvětšovala. Žádní čerti a kotle, jenom bolest. Muž nemohl ani zešílet, protože byl duše. Nebylo východiska.

                Po uplynutí času vesmíru nastal na chvíli klid. Bůh se zjevil muži.

                „Tak co, už věříš?“

                „Ano, Hospodine. Celým svým bytím věřím ve tvou existenci…“

 

 

 

 

 

 

Dar

 

Stačil jediný pohyb rukou a speciální myšlenka – a bratr byl uzdraven. Nerozuměl tomu proč, ale byl šťasten, že to vyšlo. Jeho bratr Alois byl nevyléčitelně nemocný – trpěl pokročilou rakovinou. Na světě nebylo nic, co by mu mohlo pomoci.

                Stalo se to v jedno únorové deštivé úterý, kdy spolu s matkou hleděli v ponurém nemocničním pokoji na umírajícího. Máma brečela. Existuje spousta hrozných věcí, ale vidět svou vlastní mámu plakat, patří k těm nejhorším. Viděl, jak staré paní stékají slzy po nehybném obličeji a trpěl. Vydržela sedět u nehybného těla celé hodiny. Seděla, mlčela, držela jej za ruce a její oči slzely.

                Ten den se koncentroval snad veškerý smutek a žal. Josef cítil lidskou bezmoc. Ponižující, ubohou a nepřekonatelnou bezmoc. Jeho bratrská láska byla neskonalá, a proto cítil, že se jeho srdce navždy ztratí v hustých mlhách zoufalství. Proč to tak bolí?

                Přistoupil k lůžku, pohladil maminku po bílých vlasech a druhou rukou se dotkl bratrova čela. Najednou se mu v hlavě zjevil důvod bratrovy nemoci. Ne metastázy či nádorové buňky – pouze hrozivá černá hmota. Lekl se. Pomyslel na temnou hmotu a velice se soustředil, aby ji zničil. Cítil neovladatelnou touhu rozdrtit ono ztělesnění zla. Věděl však také, že má moc, jej zničit. Hrůza se rozplynula ve světlo.

                Bratr pomalu otevřel oči. V jeho pohledu se zračil údiv, který se za malou chvíli změnil v neskonalou úlevu. Alois se posadil na lůžku. Byl viditelně dezorientovaný. Slzy na matčině tváři explodovaly ve štěstí.

                Nemocniční pokoj se zaplnil šťastnými výkřiky. Podle tvrzení doktorů se pacient už nikdy neměl probrat k vědomí. Na Zemi neexistovala věc, která by jej mohla vyléčit.

                „Snad zázrak,“ zamyšleně přemýšlel postarší doktor pří četbě Aloisova chorobopisu.

                Alois vstal z lůžka. Byl sice ještě hodně zesláblý avšak záře jeho očí prozrazovala nezakalený a silný rozum.

                „Díky, brácho.“   

                „Není zač,“ zmateně odpověděl. Jak mohl zachránit svého bratra? Jak to, že člověk odsouzený k smrti najednou žije?

                Doktoři nechápali. Novináři nechápali. Svět nechápal. Zpráva o zázračném uzdravení se rozlétla mezi lidstvo. Bohužel unikla i informace, že při tom důležitou úlohu hrál on. Podstoupil řadu laboratorních testů, ale na nic se nepřišlo. Lékaři nevěřili, že by měl někdo zázračnou schopnost uzdravovat. S pohrdlivým úsměvem o něm mluvili jako o šamanovi.

                Dlouho jim ty posměšky nevydržely – začal totiž uzdravovat i jiné nemocné. Vstoupil do nemocnice, a pokoj po pokoji procházel, a u každého pacienta zničil onu abstraktní hmotu, kterou cítil, když jeho ruka spočinula v rukou těžce nemocných. Lékaři, kteří mu šli v závěsu, si ohromením připadali jako myšice polní v českém parlamentu.

                Spekulace o zázraku ustaly – zázrak se stal skutečností.

               

„…je to úžasné, rozumíte? Vy můžete spasit svět. Hned! Milióny nemocných a trpících. Jak já jsem šťastná, že tento okamžik nastal. Nemáme čas! Hned zítra musíme začít plánovat. Afrika, Asie... Vy jste vyléčil celé infekční oddělení za dvě hodiny. Víte kolik hrůzy můžete ze světa odstranit?“

Tato mladá aktivní blondýna, z nějaké organizace napojené na OSN, byla viditelně nadšená. Snažil se ji vysvětlit, že ho každé vyléčení stojí trochu vnitřní energie, ale ona ho neposlouchala. Trocha energie za spásu světa! Hop, do Afriky vyléčit svět a domů na večeři. Druhý den totéž. Po zbytek života. Dostal jste dar, a tudíž máte poslání. K čertu s vámi! Vy nikoho nezajímáte. Teď budete jenom léčit lidi.

Kéž by někdo jako Vy byl na Zemi už před tím. Můžeme zabránit nemocem lidstva. Alespoň těm fyzickým. Víte kolik je šílených lásek, kdy jeden z partnerů umírá a ten druhý by udělal všechno, aby jej zachránil? Bez váhání by nasadil i svůj život. No a přijdete vy, vezmete ho za ruku a BUM – je zdravý a může si prožít svůj nádherný život. Obrovská moc Vám byla darována. Tak do toho, lidstvo čeká. Nemůžete uprchnout. Váš stát se Vámi pyšní – dal světu spasitele. Honem, honem.

Cože? Vy chcete jet v pátek s přáteli lyžovat? Zbláznil jste se dočista? Smích. Je čas na zlepšení světa. Kam utíkáte? Počkat! Stát!

Vyběhl z budovy a utíkal pryč. Plakal. Proč já, proč já? Můj život skončil. Zodpovědnost, morálka…vyšší princip. Pomáhat bližním. O může a musí. Ale nechce, chce si jenom normálně uboze žít. Mít děti, v důchodu sedět v parku a hrát dámu s vnuky. Už nikdy nebude…

Ale počkat! Vždy přece podal nemocnému ruku. Skrz tu ruku proudila zázračná síla. Nenáviděl svou končetinu. Zbabrala mu žití. Náhle mu v mysli zazářilo vnuknutí. Kousek odtud jsou koleje.

Proběhl parkem. Bezdomovec kašlal a sípal. Bylo mu viditelně špatně. Cáry hadrů byly nasáklé vykašlanou krví. Chtěl se napít piva, avšak záchvat kašle mu to neumožnil. On přistoupil ke starému muži. Chytil jej za ruku a vyléčil. Pak pokračoval ke kolejím. Dráha vlaku protínala město jako nůž bezradnosti jeho duši.

Stál před železničním mostem. Musí se vyšplhat po zeleném svahu nahoru. Šlo to ztěžka. Nahoře se schoval za keřem, aby nebyl vidět. Strojvedoucí nebude mít šanci zastavit. Pohodlně si lehl na rozbahněnou zem vedle kolejí a natáhl ruku tak, že mu loket spočíval přesně na kolejnici. Naposledy dal ruku v pěst. Na protest. Přece jenom si tu dámu s vnuky zahraje. Ozvalo se houkání vlaku…

 

 

 

Randa

 

Skupina středoškoláků šla po bahnité cestě, která nevedla nikam. Lépe řečeno po cestě, která vedla k čertu. Jestli existuje pojem absolutní tma, tak je ten pojem obklopoval ze všech stran. Šli na chatu. Tomáš měl chatu, která bývala za horkých letních dnů rájem na zemi. Ale jak to tak vypadá, v prosinci v sedm hodin, byla spíše hororovými kulisami. Známá krajina se pod rouškou tmy stávala nepřátelská, cizí.

„Pozor na vlkodlaky,“ upozornil Tomáš. „Kousek odtud mají hnízdo.“  Začal vyprávět o zdejších vlkodlacích a jejich lidožravosti.

„No jasně, berem je. Ožerou se s námi. Lidi, viděli jste někdy zhuleného vlkodlaka?“ Lukáš neskrýval strach. Chtěl být vtipný. Zkontroloval sáček s marihuanou v kapse.

„Právě se na jednoho dívám.“ Kateřina měla strach. Bála se a nebyla si jistá, zda je s Petrou kluci ochrání.

„Drogy! Rychle drogy. Než nás sežerou vlkodlaci!“ Tomáš zrychlil krok. Během pěti minut dosáhnou chaty. Zatím jejich dialogy vypadají jako z psychiatrické léčebny.  Tomáš se těšil na akci. Jsou sice jen čtyři, Franta zklamal, ale to nevadí. Bude Randa Alois. Poslední úsek cesty museli projít lesem. Nikdy se tady nebál, alespoň něco, na co může být hrdý.

„AAAH!!!“ Větev!

Pohled holek mu zkazil náladu. Tak, který z keců na zachránění situace použije? Hmm. Fuck off. Jdem se opít. Začala jim být zima. Konečně chata. Odemkl. Snažil se zatopit, ale mokré dřevo nechtělo chytnout. Říkal přece otci, že se nemá ukládat do sklepa vlhké topivo. Zase měl pravdu (jako vždycky).

„Proboha zatop! Nebo jsi tak ubohý řeznický ignorant, který neumí ani zatopit?“ zmrazila jej Katka, ulehla na gauč a hluboce usnula.

„Počkej Katko, ještě nespi! Budeme se přece bavit. Prosím! Já zatopím, hned. Koupili jsme dvě sedmičky vína!“ zapřísahával Kateřinu Tomáš.

„Nech ji být! Má za sebou půlhodinovou cestu autobusem. Co bys chtěl, pardále? Buď rád, že tady vůbec jela. Nalij to víno!“ zareagovala Petra.

Tomáš předal topení Lukášovi a jal se otvírat lahve. Pokus o rozsvícení propanbutanové lampy v kuchyni málem skončil výbuchem. Punčoška byla děravá a bomba pootevřená. Ve tmě zakopl a shodil tácek s umytými skleničkami z minulé akce. TŘÍSK!!! Ošklivě se pořezal na ruce.

„Smůla!“ komentoval to Lukáš

„Ty jsi ale piča!“ komentovala to Petra.

Provizorně si obvázal proseknutou tepnu a začal hledat vývrtku. První baterka zhasla. Druhá taky. Třetí nesvítila.

„Peťko, půjčíš mi prosím zapalovač?“ prosebně se podíval na ženu.

„Ty jsi ale neskutečné hovado, víš to?“ s pohrdavým výrazem mu hodila k nohám zapalovač. Naneštěstí byla vývrtka zničená. Franta ji minule zlikvidoval.

„Zkusím to nožem.“ Po minutě marných pokusů si uřízl malíček.

„Panebože! Jsi ty vůbec piča???“ Petra, trošku otřesena, mu pomocí obvazů, z ruky udělala boxerskou rukavici. Lukáš upozornil, že dřevo se lépe rozhoří, když se tam přilije benzín. Bez ohledu na panický (dvojsmysl) výkřik Tomáše, chrstl benzín z kanystru (kde ten sebral?) do krbu. Výsledkem bylo to, že benzín zapálil koberec. Jenom včasná Tomova reakce (vylití přistaveného kýblu s vodou) zachránila chatu před vyhořením.

„Můj ty Toško, vy jste přece kriploidní čuráci,“ snažila se Petra zasét příjemnou atmosféru.

V každém případě oheň hořel a chatu začalo naplňovat příjemné teplo. Že by přece jenom tento večer byla úžasná pařba? Opojná síla alkoholu. Přítomnost nádherných příslušnic opačného pohlaví. Pocit štěstí…KŘÍSK – Lukáš urazil hrdlo a vylil polovinu lahve na nový koberec, na kterém  Tomášově matce velice záleželo.

„To se vstřebá. Ráno se (ty) to uklidí(š),“ ujišťoval Tomáše, zoufale klečícího u obrovské skvrny. „Stejně byl ten koberec moc bílý. Teď je zajímavější“

Takto uklidněn si Tomáš sedl do křesla. Nalili si víno.

„Tak na George Bushe,“ pronesl Lukáš  vtipně slavnostní přípitek.

„Zdechni, ty kreaturo,“ odvětila Petra a usrkla vína, načež se zhluboka a s hroznými zvuky vyzvracela na koberec. Interesantní, jaký že objem má ženský žaludek. S opovržlivým úšklebkem prohodila:

„To se nemůžeš divit, milý debile, že mi to nesedne, když mi naliješ tuhle sračku.“  Odešla ven. Lukáš se smutně podíval na torzo dvěstěkorunové lahve.

„A já myslel, že když tam píšou Sauvignon…“ Místností začal prostupovat kyselý zápach. Katka se vzbudila.

„Co jste tu, vy dva pitomci, zase dělali? Co je to tu za smrad? Kde je Petra?“ Rozhlédla se po troskách interiéru kdysi útulné chaty. „Vy jste trotli. Jedu domů!“ Katka se obula a opustila chatu.

„Hmm. Ta akce asi nebude tak dobrá,“ napadlo Lukáše. Napil se. Špičkové francouzské víno se rozplývalo na jazyku.

Najednou proletěl oknem kámen. Zasáhla je sprcha střepů. Studený průvan.

„Mějte se kluci, my jedem domů. Tady je nuda. Sorry.“

Kluci zjistili, že je jim zima. Že je v chatě neuvěřitelný nepořádek. Že to dneska nedopadlo nejlépe.

Tomáš si prohlížel navždy poznamenanou ruku. Krev pomalu prosakovala neumělým obvazem.

Lukáš celou situaci výstižně shrnul: „Nevadí, snad to příště bude lepší. Musíme asi koupit lepší víno…“

 

 

Ondatra

 

Byla žila kdysi jedna malá, tlusťoučká ondatra. Onu miloučkou ondatru tuze rozbolel zub. A tak se rozhodla jít ke starému řezníkovi Kubešovi, ten ji ten neposlušný zoubek zcela jistě vytrhne. Ale když došla k oprýskanému řeznictví, popadl ji neobyčejně hodnotný amok. Hlaďoučká ondatra začala náhle, nikým nepovzbuzována, sázet mrakodrapy. Řezník však výškové budovy nemiloval, a tudíž se vyřítil ven s tím, že začal po ubohém zvířeti sekat sekerou.

Ondatra byla nucena takticky ustoupit. Avšak zub pořád au au au. Bolest se stávala nesnesitelnou a naše samička začala vzdychat. A vzdychala a vzdychala, až z toho zemřela. Náhle však přišel Bůh a řekl:

,,Ondatro, žij!” A ondatra žila.

,,Děkuji, Bože, za to, že jsi mě oživil.” Zvířátko bylo radostí plné z toho, že žije. Bůh se vypařil. Tedy. Proč si nalhávat?  Chudák ochlupená kamarádka šla městem a  tu  znenáhla potkala starou Kubešovou.

,,Achich ouvej,” promluvil savec.

,,Krompáč a lžíce! Není to ondatra? Tu si dám k obědu!” opáčila stará paní a vycenila zuby.

Začal závod na život a na smrt. Rychlé nožky Ondatry zibethicus zakmitaly, křečové žíly dámy se napjaly. Proč popisovat něco tak samozřejmého, jako je vítězství našeho hraboše? Tak jako tak se náš chlupatý kamarád zachránil. Nezdálo mu však býti vhodné zastavit sprint, a tím pádem spadl do stokilometrové propasti uprostřed náměstí (někdo tuneloval magistrát).

Trvalo zhruba pět minut, než tělíčko našeho přítele dopadlo na krutou zem. Když tu náhle co se děje? Ondatří druh oznámil své rozhodnutí.

,,Půjdu na nádraží!” Aplaus nepřišel. A tak se, milé děti, náš živočich vypravil na nádraží. Množství vlaků, spousta hluku. Nic z toho jej však neodradilo od toho, aby se statečně otázal výpravčího:

,,Strom, hluk, byl tam kluk? Oy, oi, hekelé, proč že já jsem ondatra?”

Zarostlý výpravčí se podíval smutně ondatře do očí, zamyslel se a odpověděl:

,,Inu, příteli. Nezdá se být krutá! Nebo myslíš, že ano?” S onou rozhodností, typickou pro povolání zarostlých výprávčích, sbalil našeho chlupatého soudruha do ruksaku. Protestující balíček poté přemístil do osobního vagónu. Vlak, do nějž byl násilím hlodavec vhozen, mířil do Afriky.

,,Och, au, kuch! Moje zoubky…” zoufale si naříkal. Náhle jej rozbolely tak, že vykolejily vlak.

Hromadnému neštěstí přihlížel postarší druid.

,,Podívej se, druiďátko” upozornil svého potomka.     ,,Není dobré jezdit vlakem, když tě bolí zubiska.” Stará druidka pleskla keltského kněžího po zadku a odnesla jej domů.

Nám blízký chlupatec se vyprostil z trosek vlaku. Vlak však bohužel zbořil nedaleký hrad. Porozhlédl se po širých planinách místních pohoří a usoudil.

,,Ne. Nemám pocit hladu.” Cosi se jí skutálelo k pacičkám. Byl to ZUB!

,,Holá, zub, holá! ” ondatra volá. Snad to není Coca-Cola…

Nekonečné množství ohromující radosti způsobilo, že se krev roztomilého zvířete proměnila v alkohol. Bohužel, v Rusku. Proudící davy komunistických Ivanů během několika okamžiků vysály z našeho chlupatce veškeré tekutiny.

Náhlá přílivová vlna smíchu zachvátila nebohé vysáté zvíře. Smích, srovnatelný se smíchem Bushe v Saddamově vaně. Osvobozující záchvat způsobil rozkol v Evropské unii. Jak řekl tehdy předseda pro vývoj evropské antarktické řepy Konrád Prodi (Evropský výbor pro vnitřní zemědělství především zaměřené na pěstování kvalitní evropské antarktické řepy, zkráceně – E.V.p.V.Z.p.Z.n.P.K.E.A.Ř plus nějaké ty hvězdičky):

,,Není nad radost způsobující hladkost kůže.”

Oponoval mu však Elvis Presley: ,,Ne.”

Vraťme se však nyní k našemu kamarádovi a jeho smutnému příběhu. Co asi nyní udělá, když je zbaven svého bolestivého břemene? Zjistí, že třešně zrály, že vlahej vítr vál a že jak to bylo dál, a proto upeče třešnový koláč. Nabídne jej Manitouovi:  ,,Uá, uá, Vinetou!” zakřičí nadšeně hraboš.

,,Vrr, haf, haf,” hromovým hlasem odpoví bůh Indiánů.

Inu, jak se říká: jo zlej pes, na řetěz, nenapraví. A proč? No protože tam přece byl, nebo ne? Co myslíš, příteli? Zamysli se! Ano, nebo ne? Ale otázka zní…jak? Hahá! HAHAHAHA Hogrk…

Vypravěč se sice zhulil, avšak my zkusíme tento napínavý příběh dokončit sami. Rozednilo se. Paprsky slunného slunce odhalily tajemný záhyb zdejší pouště. Při bližším pohledu mohl náhodný pozorovatel spatřit, uprostřed záhybu, sedícího sultána.

,,Proč existuje existence, sultáne?” zamyšleně se ptá savec.

,,Protože smysl není realita, víš?” odpovídá zasvěceně sultán.

,,Není snad realita života smyslem existencionálního bytí?” filozofuje dále ondatra.

Sultán se podívá na zvíře. Zamrká. Vyfoukne kouř z tabáku a hlasitě se vysmrká:

,,Zdá se být nerealistické bytí smysluplné? Na to existuje jediné vysvětlení:  „On tam, milá ondatro, byl. Já to vím. Já jsem totiž ON,” proměnil se v hada a sežral poslední exemplář evropské řepy. Nevšiml si však nebohého Konráda při tangu. A proto tam nebyl. A to znamená…ehm. Co? Oj? Nechápu!!! Pokračujme raději v ději.

Dejme tomu, že tam Konrád vůbec nebyl (???!!!). Náš druh v příběhu pozdvihl pěst na protest a pravil: ,,Není nad krále jediného, jemuž jeden prsten vládne a jemuž jím sedm káže. Ten, který je do temnoty sváže.” Rozhodný, dunivý hlas se valil údolím. Zazněly chorály a z tlapek pižmové ondatry začaly létat blesky. Všechny skřetí samice se proměnily ve velikonoční zajíce. Mocné to kouzlo a Středozem je zachráněna.

Lampa svítila. Poblikávala tak, že to lidské oko nebylo schopno zachytit. Střídavý proud. AC/DC. Ejsí/dísí. Energie vydána turbínou v elektrárně se změnila ve světelný, fotonový paprsek. Nikdo neví. Nikdo není. Jen já. Já a můj petrželový gel.

 

 

Ráno

 

Bylo ráno. Rodící se slunce již vysílalo mladé paprsky skrz děravou hradbu lesa. Smrky, modříny i listnaté stromy. Podivuhodné, jak vypadá zelená, když je prozářená ranním světlem. Zelená přemohla hranice barevnosti. Není jenom světlo. Jsou záře. Ranní záře, polední, večerní. Každá fáze dne je charakterizována určitou část spektra slunečního svitu.

                Východní meče jasu pod nízkým úhlem byly jasně vidět, neboť protínaly svěží, téměř hmatatelný, čirý vzduch lesa. Příroda dýchala vlahé ráno a viditelně si to užívala. Vzbudit se v takový den je úžasný pocit. Žádný spánkový deficit, který jste nashromáždili během pracovního týdne, vám nezabrání vzbudit se. Otevřít oči a mít chuť jít ven do přírody. Není třeba studené sprchy, ranní hygiena či silné kafe jsou nyní výsměchem lidskosti. Léto, kdy je nebe azurově modré. Období, kdy se teploty vyhnou svojí nízkosti. Vyběhnout jen tak – v trenýrkách a tričku na včera pracně posekaný trávník. Vaše místo obklopují majestátní smrky, kymácející se ve větru, a vítají vás. Skoro vidíte, jak se smějí.

                Vůně mechu, růží, jahod, bzučení hmyzu, zpěv ptáků. Jak ti ptáci fantasticky řvou. Už víte, co vás tak neuvěřitelně příjemně vzbudilo. Celou scénu podbarvujete v duchu písní Yesterday od Beatles. Vnímáte laskání trávníku. …Yesterday… Jemné kamínky na zemi vás uklidňují. Netlačí vás do chodidel, spíše lechtají. Máte obrovskou chuť vběhnout do lesa. Uděláte to.

                Nikdy nebylo nic hezčího. Zaujme vás zbytek stromu, připoutaný kořeny v zemi. V mechu na pařezu rostou miniaturní houbičky. Jsou jemné a křehké. Jejich kloboučky umožňují kapičkám rosy drahokamový třpyt. ...Why she had to go I…Celá vaše bytost se raduje nad syrovým vlahým teplem, které vám dává zapomenout na zimu, kterou jste kdy v životě cítili.

                Váš pejsek jde s vámi. Stvoření, které nedokáže lhát, závidět a být zlé se ryze raduje z existence světa. Pobíhá kolem, vrtí ocasem a shromažďuje v sobě ohromné množství koncentrované radosti tak, že se nádoba vaší duše naplní ještě více. Váš džbán je přeplněn! Co s tím? Zvětšit jej! Zdvojnásobit jeho obsah! 

                Listoví a jehličí se nechává unášet laskavým přáním vzdušných vírů. Cítíte jenom šepot a slyšíte pouze vůni jehličí. Jak měkce dokáže bosá lidská noha našlapovat na hebkou lesní podušku. Přirozené? Nikoliv! Nadpřirozené. …I belive in yesterday…Na žádné planetě nemůže krása dosáhnout takové úrovně jako na naší. Nikde nemůže č.l.o.v.ě.k. cítit uspokojení a neuvěřitelnou nadosobní extázi takové velikosti jako zde - v pozemské přírodě.

                Proč je tak přenádherně? Z jakého důvodu je tady člověk tak fantasticky šťastný? Protože v těchto vzácných okamžicích našeho průměrně-obyčejně-nudného-nicnepřinášejícího života objevujeme, že opravdu žijeme. Nepřežíváme čas, nevnímáme zážitky, neprožíváme emoce. My jsme.

                Vyjít na louku. …I said something wrong…Úchvatný kaleidoskop lučního kvítí přerostl svou velikostí vše, čeho lidstvo kdy dosáhlo. Běžet po louce, slunce stoupá k vrcholu dne. Vzduch se zavlní, promluví a poté obejme zdejší život odlehčujícím teplým objetím. Sám – vy jste sám. Nikdo jenom ty. Spíše však příroda a ty. Ostatní lidé jsou vzdálení a přitom tak blízcí. Všichni jsme z jednoho krystalu. Jsme však roztříštění na myriády maličkatých střepů. Tyto kousíčky mají všechny ale stejný tvar. Jsou úplně identické. Jeden je zajíc, druhý  tamten buk. Další jsem já. Následující ty. Podstatné je pouze to, že slunce na odštěpky krystalů nahlíží z různých úhlů. Každý odštěpek se proto jinak leskne. Proto jsme každý jiný. Záře střípků krystalů se však spojuje. Nevíme, kde. Netušíme, jak. Ale spojuje se a vytváří….Život.

                Jste na kopci, ležíte na zádech v lučních rostlinách a obdivujete ostré, jasné a barevné tvary nedalekého lesa. Vrýváte si do paměti vše, co vnímáte. Pevně a nesmazatelně. Uvědomíte si jak chodíte do práce, jak řešíte peníze – dluhy, jak se trápíte kvůli tomu, že musíte k zubaři. Nedokážete uvěřit, že tyto věci náleží k vám. Zkusíte si představit ošklivý deštivý den, kdy fouká studený vichr a vy musíte…

                Oblaka vytváří tvary. Polední slunce žhaví. Začíná vám být horko. Vrátíte se zpátky, abyste si připravil vajíčka na špeku. Těšíte se na snídani. Je hezky, tak hezky…

                 

 

Jáchym

 

    Postava, která utíkala po silnici na úpatí rozervaných, krvavě rudých skal se jmenovala Jáchym. Sportovní  boty značky  Puma vydávaly při střetu s jemným načervenalým pískem ječivý nepříjemný zvuk. Skřípavý rytmus pomalu  zrychloval, protože Jáchym  věděl, že běží o  život. Sprintoval, jelikož jej sledovala  zlá věc.

 Věc byla  veskrze zkažená, ošklivá  a až absurdně obrovsky zrůdná .A sledovala Jáchyma s úmyslem jej  usmrtit a doufala, že se jí podaří  jej  zabíjet  pomalu. Chtěla,  aby zažil obrovskou, šílenou a nadskutečnou bolest. Kvanta zášti, které cítila, hodlala jemně vmasírovat do bytosti, která  se  zde náhle objevila.  Kde se tady ten  člověk vzal?  Nepodstatné!  Důležité  je ulovit  jej a způsobit mu nelidské utrpení.

Věc napínala všechny své síly, aby dohonila prchajícího muže. Jáchym svou rychlost  zvyšoval  a  začalo se  mu nedostávat kyslíku.  V mládí  sice sportoval,  ale tohle  tempo už  moc dlouho nevydrží.  Jáchym byl šťastná. Měl  dobrou náladu. Byl velice  spokojený. Líbily  se mu  pusté skály  v okolí. Jak jsou romantické! Rád běhal. Je to v klidu. Miloval pohodu. Zkusil zrychlit, ale  věděl, že  čím více utíká , tím  více se  věc stává strašnější a strašnější.

                  Proč se ta věc tak namáhá? Stejně ho dostane. Dřív, nebo později. Je  asi nedočkavá . On by jí to ulehčil a  vydal se, kdyby ho nechtěla mučit.  Nemá moc rád bolest a utrpení. Jsou takové  nepříjemně nešikovné. Člověk při  nich nemá moc možností se bavit. Jáchym oběhl   ostrý   kámen,   který  jako  vztyčený prostředníček  k  nebi  vysílala  tato, Bohem opuštěná  krajina. Muž  cítil, jak se bestie stále více blíží. Její  surový dech mu leptal batoh. Kapičky potu se změnily v potoky.

                Dneska je  hezký den. V  klídečku si běží. V batohu má chleba se salámem.  To si dá do nosu! No  a to kafe alespoň bude dí1ky horkému dechu  věci teplé. Zpomalil, aby se zkusil s věcí domluvit. Třeba se nechá uplatit salámem. Chleba jí nedá, ale salám by snad mohl obětovat. Otočil hlavu a lekl se. Fuj! Domluva asi nebude možná. Shledal věc opravdu trochu nehorázně až falešně hnusnou a znovu se rozběhl. Po pár rychlých krocích se však  před ním otevřela hluboká  propast. Na dně spatřil pro změnu šutry, kameny a skály. Skočil.

 

„Ty, jak to, že se mě nebojíš?“ otázala se věc Jáchyma.

„No a proč bych se tě měl bát?“ opáčil.

„Protože chci tvé utrpení a zničit tě a zmasakrovat a...“ trošku zoufale vysvětlovala zlá  věc.

„Ale to já přece vím. To není nic nového.“

„Lidi  se přece  bojí, když  jim hrozí  něco strašného.“ Věc byla viditelně zmatená.

„Lidi  se  totiž  pořád  dojebávají,  víš?  Furt mají jakési problémy. To  je  špatné, to  není dobré,  to je problém. Neustále si omílají, proč je všechno v zadnici. Mě to nebaví, víš?“

„Ale  když  po  tobě  jde  ztělesnění  pekla?“  věc bezradně vyvalila  očička (nebo ty  zařízení, co  mají pekelná stvoření k dívání).

„No   a  co?   Tak  si   užiju  ještě   tu  chvilku,   co  mi zbývá,“ pokračoval poněkud podrážděně  Jáchym.

„Podívej, věci. Já  nevím, proč jsem na světě.  Prostě tu najednou jsem a mám tu dělat nějaké  činnosti jako pracovat, dívat se  na telku a tak. No -  a jsou věci, které mám rád. Třeba chleba se salámem. Nebo pivo. Nebo Rolling Stones. Já se  prostě snažím ty věci dělat, jíst, pít, poslouchat. Chápeš?“

„Hmm - moc ne.“

„Ježíšku na  křížku, ty jsi  ale blbá! Prostě  dojebávat se z potvor není příjemné.  Myslet na  to, že si dám jídlo, je. Tečka.“

„Jo takhle...“

Zlá  věc propustila  Jáchyma, který  došel domů,  otevřel si pivo,  přikusoval  k  tomu  chleba  se  salámem  a pustil si Rolling Stones...

 

 

Smrt

 

Čerstvě ledový vzduch. Průsvitná hmota, kterou nelze vidět, byla naplněna melancholií. Ondřej byl na pohřbu svého přítele. Je to zvláštní, ale obřad smrti člověka byl obklopen smutným počasím. Obloha byla světle šedá a letní slunce kdesi za mraky dalo zapomenout lidským radostem. Smuteční průvod, celý v černém, se pomalu šouravě kolébal za rakví. Zněly předlouhé tóny táhlých cajdáků, které pravidelně řezaly a řezaly myšlení.

Dojemný projev v kapličce. Zdrcené obličeje. Celý tento rituál, konaný k uctění jednoho mrtvého člověka, zabíjel nitra zbytku lidí, kteří se přišli rozloučit. Věnce z neživých větví, které byly násilím vyrvány ze zdravých stromů, pomalu usychaly. Ondra byl zničený. Tolik toho s jedním člověkem zažil a ten člověk teď tu už není.

Pocítil nutkání zvracet –  bylo mu po všech stránkách špatně.  Vše je tak depresivní! Smutek musí naplnit prostor. Proč? Protože okolí považuje za elementární slušnost být dojebaný a naprosto v prdeli. Žal musí být násoben a zvětšován. Lidé vytvořili umělý smutek, který je pokrytecký strkán do srdcí, protože nestačí bolest ze ztráty bližního. Zemřel přece člověk. Proto musí být pohřeb zničující, aby si všichni uvědomili hrůzu smrti. Všichni budou trpět kolektivně. A čím více, tím lépe.

Jedna starší dáma se otočila k Ondrovi. Asi vytušila jeho znechucení.  Přistoupila k němu a přísně se zeptala:

„Věříte v Boha, mladý muži?“

Ondra, vytržený ze svých myšlenek, se na ni zmateně podíval.

                „Víte paní – ten Bůh, o němž já vím, že existuje, nepotřebuje, abych v něj věřil.“ Zahlédl zoufale pobouřený pohled stařeny a radši rychle zmizel.

Hrůzný rituál skončil a lidé se začali rozcházet. Začalo jemně pršet. Křehké a husté kapičky vlnily plameny svíček. Lidé se právě rozloučili s jednou osobou.

 

Za deset let dostal Ondra  neléčitelný druh rakoviny. Ležel na nemocničním lůžku v bílém pokoji, kde dezinfekční vůně lákala smrt. Pár kamarádů postávalo okolo něj. Rodinu neměl – největší životní prohra. Nemohl mluvit, pouze otevřené oči hltaly poslední obrazy. Špinavá stěna. Flekaté linoleum. Obličeje přátel. Z posledních sil vytáhl z pod polštáře obálku a podal ji Bedřichovi. Pak znovu prožil svůj život – nejkrásnější chvíle – a upadl do stavu mezi spánkem, bezvědomím a smrtí. Po pár dnech zemřel.

 

                Čerstvý pozdně letní vzduch. Babí – indiánské – léto. Na trávě se blyštila rosa, aby se za pár hodin odpařila pod náporem slunce. Skupina asi dvaceti lidí stála na svažité louce.  Jeden z nich měl v ruce urnu a společně s ostatními došel k blízkému lesíku. Panenská příroda všude kam oko dohlédlo. Jenom na louce byly umístěny některé věci, které měly sloužit k rozloučení. Z obrovských reprobeden zazněl těžký industriální rock skupiny Rammstein. Zvuk se rozléhal a odrážel od ve větru se pohybujících smrků.

 Na louce vedle hudební aparatury stálo pět velkých beček dvanáctistupňového piva.   

Pár mužů přineslo na táccích půllitry plné pěnivého moku. Každý uchopil sklenici do ruky. Ozval se tvrdý německý refrén a popel z urny byl vhozen do větru. Začala nespoutaná zábava na počest Ondřeje…

 

 

Sny

 

Přemysl  byl  nesmírně  unaven.  Když  ulehal  do postele, tak cítil,  jak mu těžká opona  únavy zatemňuje  mysl. Začal se propadat   do  spánku.  Tupá ospalost  jednoduše nedovolila  přepracovanému  mozku ještě  pracovat.  Přemek  si chtěl ještě před spaním promyslet...

                  Náhle  musel řešit  úklid  v  tmavém koutě  svého bytu. Odporní velcí červení mravenci museli být odstraněni za každou cenu.  Ve zprávách hlásili velké  nebezpečí. On je však velice statečný a obří hmyz velikosti potkanů neohroženě vyhazuje z okna. Ví, že dělá  dojem na svou ženu. Slíbila mu za odměnu tvarohovou omáčku...

                Kaleidoskop rozmazaných obrazů a relativních zvuků.

                 V  případě, že se nedomluví  se  slonem, velké zvíře mu zalehne nohu. Všude  okolo něj  plavou chobotnatci  v obrovském  skleněném akváriu a lehají zoufalým lidem na dolní končetiny.

                 On se s jedním baví.

                 „Ty, slone. Nezalehni mi nohu.“

                 „Ale  já   nevím,  ty  vole.  Když  já   bych  ti  ji měl zalehnout.“

 Slon lišácky zamrkal.

                „Kašli na to, o co ti jde, kámo?“ rozvíjel dialog Přemysl.

                „Tak jakože vo nic. Ale já  stejně  myslím, že bych ti ji měl zalehnout.“

Přemyslův   vlčák,   který    využil  pánovy   únavové indispozice a nenápadně se vplížil za ním do postele si přece jenom odlehl z velitelových nohou. Věrnost  je  sice důležitá ,  ale  na  tom polštáři  vedle je   to  stejně   pohodlnější, přemítal pes. Přemek   se  převalil  a pokračoval ve snění.

                Stojí  na ulici.  Dobře si  uvědomuje, že  sní. Je  to divné.  Svět snů  je přece  vždy rozmazaný  a nesourodý. Ale kdyby si nebyl jistý, že sní,  tak by musel uvěřit, že bdí a stojí na ulici. Zvláštní. Věděl, že  má za chvíli schůzku  se Zuzanou. Podíval se na hodinky a chvíli pozoroval strom, vlnící se ve větru. Nemohl uvěřit, že jeho mysl  dokázala tak precizně zobrazit detaily větví. To je ale velice neobvyklý sen.

Za chvíli spatřil přibližující  se postavu mladé krásné ženy.  Někdo by  možná řekl dívky. Zuzka přišla  blíže. Obdivoval přesně vykreslené rysy své  milenky. Objali se a vášnivě  políbili. Znovu  se podivil  nad reálným  vnímáním. Proč je všechno tak skutečné, když se jedná jen o pouhý sen?

                "Přemíku!!!"  Zoufalý výkřik kdesi za  ním. To  snad ne! Vždyť takhle mu říká jediná osoba - jeho žena! Prudce se vytrhl ze Zuzaniného objetí a otočil se. Co následovalo snad není třeba popisovat.

                 Ty máš ženu Přemku?! Ty máš milenku!? Ty jsi mě (nás) zradil?!! Drama pokračovalo hektolitry hysterických  scén. Po nějaké době Přemysl na ulici osaměl. Taková  úleva. Uf -  to je lepší než orgasmus. Vědomí, že se jednalo jen o sen.

                Počkat! Jestli včera bylo úterý, tak zítra bude středa.

Teď  právě spinká.  Zítra má se Zuzkou opravdu schůzku. Přesně ve stejný čas a na stejném místě jako ve snu!  Aha! Tak proto byl ten sen jiný.  Jednalo  se  o  věštecký  sen.  Teď stačí jenom rande odvolat. Ale   počkat!  Jak  zajistit,  aby   si  ráno  sen pamatoval?  Soustředit  se!  Narvat  osudovou  informaci  do hlavy.    Když    zazvoní    budík, první věc, co jej musí napadnout je odvolat rande. Napadnout...budík...odvolat schůzku...budík...zrušit schůzku... budík...sloni...rýč...lopata...sloni...mravenci.  Myriády  zmatených a navzájem se prolínajících snů jej zahltily.

                Crr-břinky-břink-crr!!!

Přemysl deaktivoval  budík a vstal. Dnes  se náramně vyspal. Vůbec se v noci nebudil. Azore, mazej z té postele! Copak se mu asi zdálo? Zamyslel se. Mravenci! Takové blbosti. Dnes má schůzku se  Zuzkou. Zajdou někam. Někam,  kde jej nikdo nezná .

 

Johnovi se zdálo, že promešká  obchodní poradu. Promeškal.

Horstovi se zdálo, že dostane pětku za opisování. Dostal.

Chi-Liovi se zdálo, že nastoupí do špatného vlaku. Nastoupil.

Norbertovi se zdálo...

 

Na planetce

 

Na jedné planetce, za mnoha slunci a kometami, žijí jistí huňatí tvorečkové. Mají krásnou hustou srst a jsou roztomilí jako kočičky. Od rána do rána (jejich den začíná i končí ránem) se jenom tak nemotorně batolí a vydávají pištivé zvuky. Nemusejí totiž papat ani bumbat, nepotřebují dokonce ani hajat. A nemusí tudíž pracovat, ani se nijak jinak o cokoliv starat. Jediná náplň jejich nekonečného života (oni ti živočiši totiž nestárnou a umírají velice zřídka – většinou, když jeden z nich z nudy zkusí, co se stane, když se proletí z vysoké skály) je ono už zmiňované kvílení a pištění. Za ty desetitisíce časových jednotek se naučili, že nemusí jen navzájem soupeřit, kdo kvičí víc, ale že také mohou spolupracovat, a tak vytvořit jeden hlasitý slazený zvuk. No a pak ten zvuk olizují a olizují.

Tak to šlo po věky věků. Ti tvorečci (my zapomněli, sdělit jejich jméno. Jsme to ale trumbeři – jmenují se Buačičáčkové) se jenom váleli a pištěli a byli šťastní. Jednoho dne se však stalo cosi podivného. Na jejich planetu se něco zhroutilo. Ozval se zvuk jako hrom a na chvíli přerušil Buačičáččí symfonii, která se doposavad rozléhala planinami. Všichni Buačičáčci náhle přestali vydávat tenké zvuky a začali se divit. Nikdy za celou historii jejich existence nemuseli nic řešit, a tak to neuměli. Najednou se ke skupině udivených tvorů přibelhala jedna těhotná samice.

„Oňo ťo špadlo blížečko mojí pacičky!!!“ zvolala vyděšeně na bandu.

„Čo špadlo?“ zeptal se oranžový buačičáček. Byla to jeho první věta za tisíciletou historii, protože nikdy předtím mluvit nemusel. Verbálně komunikovat uměli tito tvorové odnepaměti, ale hovor používali zřídka, jelikož bylí líní.

„Taková hnušná vecička!!! Sou na tom jakési dvě postavičky, které se drží za pacičky a mluví to ňáké hloupostičky. Zahlédla jsem i hvězdičkové souřadničky planetky, odkud to přišlo,“ vyděšeně pokračovala samička.

No samička – je třeba asi upozornit, že Buačičáččí pohlavní dimorfismus se zakládal na dobrovolné volbě. Když chtěl být někdo samička a rodit další potomky jako náhradu za „skálové skokany“ , tak mohl.

„Hmm – to byla ňáka hloupostička! Jdeme pištět!“ s konečnou platností rozhodl oranžový Buačičák a ochrnutá planeta se zase ponořila do vysokých kvílivých tónů. Jenom samice měla divný pocit, protože se o tu divnou věc otřela nožičkou. Najedou se začala motat a potit. Je zajímavé, že se potila, protože Buačičáčci nemají potní žlázy – ale budiž. Naše samička rychle porodila nového tlustého Buačičáčka.

Tlustý tvoreček byl od narození jiný. Nesnášel kvičení a pořád se jenom toulal po hladkém okolí. Další podivuhodnost – v celém světě chlupatých tvorů neexistoval žádný předmět. Nelámal se povrch – nebyly kameny. Nerostly rostliny – nebylo prostě nic. Jenom hladká plocha, která se tu a tam zvedala, aby z ní mohl někdo někdy skočit dolů.

Jednou tento tlusťošek při svých toulkách narazil na předmět, který spadl poblíž jeho matky. Byl velice zvědavý a dlouho předlouho tu věc rozebíral a mačkal předměty v packách a užíval si tento neobvyklý pocit. Uchopil dlouhou dutou tyčku a zkusil do ní vstrčit šroubek. Naneštěstí ten šroubek uvnitř uvázl. Tlustý tvor byl podrážděn.

„Čo to tady provádíš, tlusťošku?“ otázal se kolem jdoucí zelený Buačičák.

„Kde ses tu vzal? Já myslel, že jenom kvičíte a nechodíte,“ udiveně se optal Tlusťoch.

„Ále – šíká še, že chožení je dobrý na hlašivky, a tak šem to skušil.“  

„Vy jste idioti, všichni. Proč nejdeme raději něco budovat? Víš, jako civilizaci, pokrok, kulturní hodnoty?“ toužebně se tlustý tvor podíval na Zeleného.

„Čo je to idiot? My byšme tě okašlali. Proč něčo budovat?“

Tlusťoch rezignoval a jal se řešit problém s uvázlým šroubkem. Zelený jej zvědavě pozoroval. Co s tím? Snad kdybych to profoukl, tak by šroubek vyletěl ven. Obézní Buačičáček vší silou vdechl vzduch do trubičky. Kovový šroubek vyletěl ohromně rychle ven a zasáhl silně Zeleného, který se okamžitě mrtev poroučel k zemi. Tlusťoch byl vyděšen. Co se stalo? Přistoupil k Zelenému a prohlídl si jej. On zabil jiného! No fuj. Ale co kdyby…

                Malý tlustý Buačičáček přistoupil k pozemské sondě, vzal do dlaně krabičku šroubků, druhou rukou pevně uchopil kovovou trubičku a vydal se k nejbližší skupině Buačičáčků…

---