Rolnička

Začátek Na kotníčku nožičky svůdně na řetízku zacinkala rolnička. „Jestli mě máš opravdu rád, neodepneš si ji jen tak.“ Ukázals pobavení a vylekání v jednom pohledu a pak jsi řekl: Jo, usmál jsem se, abych tolik nerozechvěl konce svých slov a pak jsem řekl: „Rád s tím budu spinkat.“ „Půjdeš s tím taky rád do školy?“ Vystrašilo tě pomyšlení, které bych si ráda splnila. Rozesmála jsem se. Nemusel jsem ti v tom přání vyhovět, opravdu ne. Jenže, abys věděla, ten cinkot zní až příliš vzrušivě. Pro jistotu svých smyslů, jsem sebral slova: „To nemyslíš vážně!?“ Vykřikla z tebe vzpoura, ale chápu, že jsi přede mnou ztratil půdu pod nohama. „Ty se mi chceš vzpírat?!“ Dotkla ses mě a pod tvým roztomilým pohlazení mi zajiskřily chloupky. Prošimrala ses až k řetízku abys mě rozezvonila. Zašeptal jsi tiché, poplašené: „Ne.“ A tím to začalo. „Jak, ne?“ Získala jsem nad tebou vrch. Ano získala, cítím tě všude, je to ten nejblaženější pocit, který znám. Jenže, to vězení v pocitech - Ne, nechci být přede všemi sám. „Ne, to ne. Nepůjdu.“ Oddechl jsem, jenže ne docela. Konec mého oddechnutí rozzvonilo rolničku. Jestli mě máš opravdu rád, neodepneš si mě jen tak. „Kam nepůjdeš?“ Zdá se, že pocity ti přerušují rozum. Řekl bych spíš, že zdravý rozum mi zkrocuje pocity. „S rolničkou do školy nepůjdu, proč taky - je to nesmysl.“ Ohradil jsem se a to mi připadlo taky jako nesmysl. Podívala ses mi do očí. Na hladině vzdoruješ, potopený posloucháš. Vzala jsi mě za ruku. „Nemusíš jít, když ti připadá má rolnička jako nesmysl.“ „Půjdu, když mi slíbíš, že půjdeš se mnou a dáš mi svou tašku, abych ti ji nesl.“ Nevěřila jsem ti, že to dokážeš. „Budu s tebou chodit, když mi odpřísáhneš, že si nikdy bez mého svolení rolničku neodepneš, že hned jak si ji odepneš, předáš mi ji, že jakmile ti ji podám, nasadíš si ji.“ To je jen takové zpestření, myslel jsem si a netušil, že mě ten cinkot jen tak neopustí. Mé nevědomí přikývlo. Znejistila jsem, protože jsem v tvých očích zahlédla odraz fanatična. Za to může tvé kouzlení s rolničkou, ten odraz mám od tebe. Rozesmála jsem se. Rozesmála jsi se, abys mi ukázala jak nádherně jsem utopený. Taky jsem se rozesmál. Vyplaval jsi - zalykal ses - vyprskl jsi smíchy a paks oslavil ten nádech slovy: „Ano Královno, přísahám. S tou rolničkou jsi to vymyslela nádherně.“ Poprvé jsi mi řekl Královno šašku. Ubohý šašku, netušils jak vážně jsem to s tou rolničkou mínila. „Jakmile porušíš svou přísahu, skončí pohádka a já přestanu být tvou Královnou. Dám ti do zítřka téhle hodiny čas na rozmyšlenou. Jestliže si do té doby rolničku neodepneš, rozhostím se v tobě.“ Začly mi tikat hodinky. Bojím se cinkání, ono spěchá. Když nastává, tak se veselí. Když opouští, tak smutní. Ano, štěstíčka jsou prchavá. Docela jsem si přála, aby ta rolnička na tobě zůstala. Zůstala na mě dlouho, ale pak už to nešlo. Musel jsem tě požádat, abys... Vždyť si mi porozuměla. Teď bych si moc přál, aby ta pohádka začala nanovo. Víš jak cinká rolnička, když ji nemáš na sobě, špatně. Nasadím ti ji, ale než se v tobě celá rozhostím, bude to trvat mnohem déle než pouhý jeden den.

---