STO TAKOVÝCH DOMŮ - 22.

EPILOG

            Stála jsem u kuchyňského okna s utěrkou na nádobí v ruce. Usmívala jsem se při pohledu na ty dva rozdováděné blázínky. Martinka běhala pod stromy sem a tam a Pavel předstíral, že ji nemůže dohonit. Nakonec ale holčičku přece popadnul a vyzdvihl do výšky. Jejich smích doléhal k mým uším a zněl jim jako nádherná hudba. Vyklonila jsem se z okna a zavolala na ně: „Hej, vy dva! Pojďte na koláč! A na kakao…“

            „Jé!“ vypískla Martinka.

            „Jé!“ opakoval po ní Pavel. „Máma upekla koláč. Vzhůru na dobrotůůů…“

            Jako první se do kuchyně přiřítil Chlupáč. V závěsu za ním Martinka s vlajícími culíčky.

            „Kde je strýc Pavel?“ zeptala jsem se dcerky.

            „Šel se podívat, jestli už nejede táta.“

            „No, už by tu měl být,“ řekla jsem zrovna ve chvíli, kdy k nám z chodby dolehly mužské hlasy. Usmála jsem se. No vida.

            „Mami, dostanu zítra i ten veliký dort, když jsi dnes pekla můj oblíbený koláč?“ ptala se Martinka s plnou pusou té ovocné dobroty.

            „Máš zítra narozeniny, tak dort bude, neboj.“

            „A co dostanu od babičky a dědečka?“ vyzvídala dnes už po sté.

            „Tak to si budeš muset počkat do zítřka,“ vešel usměvavý Aleš do dveří. „Ahoj rodinko!“

            „Tatííí,“ skočila Martinka Alešovi s rozběhem do náruče. „Tati a víš už, že tady zůstane strýc Pavel celý týden? Vážně. Ovečky se popasou samy…říkala to maminka.“