Dvanáct devatenáct

     Bota bez nohy, noha bez těla, tělo bez hlavy a hlava si sedí doma. Nudí se, protože nemá kam jít, jen se kouká, jak noha honí botu, kolem dokola. Sem tam se usměje a sem tam nic nedělá.

     A ta hlava se pořád ptá těla, kde je nejlíp, kam by jí radila jet na dovolenou, kdy bude teplé počasí a tělo s hlavou v křesle myslí a hlavně závidí noze, jak si jen tak chodí bez starostně kolem dokola a nemusí poslouchat ty oposlouchaný kydy.

     Slunce svítí a všichni hnijou doma, ani patu nevystrčí, jen se tak pod dohledem té znuděné hlavy plácají doma a čekají co se bude dít. Jen ruce venčí psa a prsty drží vodítko, pes je štěstím bez sebe, že může čuchat pachy hárajících fenek.

     Hlava chtěla psa a ruce ho venčí, nebaví je to a musí koukat pod sukně kolemjdoucích slečen s hezkým pozadím, aby mohly potom hlavě povídat, jaký je to tam venku a nesmí říct, že je to nuda, když kolem chodí tolik hezkých holek, co zajímají hlavu.

     Hlava s mozkem a mozek nikde, kde by jste ho hledali, ani hlava o něm neví a tak sedí, kouká, zívá a když usne všechno končí, noha botu utéct nechá, každý si své místo najde, když už hlava dávno spí. Nikdo jí to nemá za zlé, vždyť jsou přeci jedna bytost a ta drží pohromadě.