Jsi Čech, tak si toho važ!(?)

06,58 hod.

Simona bydlí s Pavlem už více, než rok, na svatbu - jako ostatně většina lidí - ani jeden z nich nepomyslí, né to ještě o dětech! Proč? To je prosté. Nechtějí mít zodpovědnost, nechtějí přijít o kariéru.

,K čemu mít děti? Aby byly další generace a o to ať se stará někdo jiný, my na to nemáme čas. Ať má děti ten, komu se to hodí - my z toho žádné výhody nemáme !‘ říkává si často Pavel, jako většina ostatních.

,,Jó, už jdu !“ zní z koupelny.

07,30 hod

Pavel Novák již vyrazil na autobusovou zastávku poblíž jejich bytu. Je rád, že ji zde ,i přes protesty mnohých ochránců přírody kvůli vykácení stromů, postavili. Co je mu po přírodě?! Ochránce považuje za zanícené cvoky, kteří mu jenom ztrpčují život. Ostatně nesnáší zanícenost, připadá mu směšné sledovat ty zapálený blázny, co všude protestujou proti pokusům na zvířatech, nesnáší zapálený vědce. Občas mu to připadá až neslušné.

Konečně dorazil na zastávku. Takhle ráno tu bývá dost lidí. Prodírá se davem nervózních čekajících dopředu, aby měl to nejlepší místo na sezení. Naučil se ignorovat nadávky a rozhořčené pohledy, když předbíhá - ostatně dělají to všichni, tak proč by i on nemohl?

Na zastávce zatím skupinka puberťáků devastuje lavičky. Pan Novák tomu z povzdálí přihlíží. Ani ho nenapadne něco jim říct. Není to přece jeho starost! Ať to za kluky zacvakají rodiče, nebo stát - co ho je po tom. Nejspíš jsou toho názoru i všichni ostatní lidé na zastávce. Pár jich sice začalo diskutovat o nevychovanosti dnešní mládeže, ale nijak ve vandalismu grázlům nebrání.

Autobus již přijel na zastávku. Všichni, včetně Pavla, se rvou dopředu a rychle zasednou veškerá místa k sezení a ti co stojí si navzájem bez omluvy šlapou po nohách.

Na příští stanici nastoupí do autobusu stařenka. Svým šouravým krokem vlečíce těžkou nákupní tašku prochází kolem Nováka. Ten si v sedadlovém boji urval jedno z nejlepších míst a teď ho ani ve snu nenapadne přenechat kořist stařeně. Vždyť se vždy najde nějaký lidumil, co se nad ní slituje. On lidumilem není.

07,46hod.

Novák kráčí po špinavé pražské ulici. Okolí lemují rozbité lahve od piva, plastové láhve od nápojů a o kus dál leží i etiketa jedné z nich. Tuhle cestu nemá moc v lásce. Připadá mu hnusná! Někdy ho popadne takový vztek, že má chuť zazvonit na nejbližšího obyvatele a pěkně od plic mu vynadat a nařídit, aby to uklidil. Že by se však sám chopil lopaty a koštěte ho samozřejmě ani nenapadne. Vždyť ta ulice patří někomu jinému!

Přes cestu přeběhla toulavá kočka s vypelichanými chlupy, u pomalované zdi jakéhosi domu sedí žebrák se starým psem. Novák mu nikdy nic nedal. Nevěří lidem a už vůbec ne takovým ubožákům. Uctívá moderní trend lhostejnosti. Je to jako nějaký zákon džungle - starej se jen o sebe, nepleť se do cizích záležitostí a vyhneš se případným nepříjemnostem.

Ještě zahne za roh a octne se v rušném centru. Líbí se mu tady. Líbí se mu ta anonymita spojená s velkým městem - člověk může říct co chce, chovat se jak chce a nikdo se mu do toho míchat nebude. Pavel se octl v rušné zóně. Moc dobře ví, proč nejezdí autem. Ten hluk! Troubení nervózních řidičů, nadávky a předbíhání. Na tyto ranní řidiče je Novák vždy zlomyslný, nikdy si neodpustí ten úšklebek na nejbližšího řidiče stojícího v ucpané silnici, zatímco on si může v klidu vykračovat do práce ignorujíce zdvižené prostředníčky dopálených řidičů.

08,05hod.

,,Pane Novák, máte telefon !“ oznámí mu sekretářka.

,,Ano Janičko, už jdu !“

Janička. Pavel se již dost dlouhou dobu snaží v sobě udusit vznikající cit k ní. Ví, že by to Simona nepřežila, kdyby si s ní něco začal, ale pomalu ten cit začíná být silnější, než on. Snaží se neflirtovat, chovat se přirozeně, nezačínat si, jenže někde v nitru cítí, že to dlouho nevydrží a že již brzy dojde v jeho vztahu k velikému průšvihu.

Cestou k telefonu popadne jablko a s chutí se do něj zakousne. Poslední dobou nemá na jídlo moc čas. Snídaně sice jakž takž stíhá, jenže rychlé obědy v McDonaldech a různých občerstveních mu začínají už dost kazit zdraví. Co má však dělat? Aby stihl pořádné jídlo, musel by vynechat některé konference a porady, čímž by samozřejmě přišel o část platu - a to mu zato nestojí! Vše je ochoten obětovat za peníze - i vlastní zdraví či Simoninu lásku.

Líně zvedne sluchátko a znuděně řekne:

,,Inženýr Novák, co si přejete ?“

,,Aha! Tak to vy jste ten hajzl, co připravil mého kluka vo práci ?!“

,,Nevím o čem mluv…“

,,Aha! Takže on neví! Takže náš inženýrek zřejmě propustil tak moc lidí, že si je ani nepamatuje?! Tak já vám trošku rozjasním mysl, vy si asi myslíte, že když máte vysokou, že si můžete dovolovat! Ale to vám neprojde, to si líbit fakt nenechám! Vy…vy…!“

,,Já už vím, vy jste pan Svoboda !“

,,To si pište, že jsem! Von vám asi můj syn neřek, že musí živit tři hladové krky! Že má rodinu, co je na něm závislá, co ?!“

,,Řekl, ale…“

,,Máte vy vůbec rodinu? Víte vy vůbec co je to zodpovědnost?! Jasně, že ne! V tomhle zasraným státě to totiž neví nikdo! Nikomu na nikom nezáleží…“

,,Pane Svobodo, uklidněte se! Váš syn do zaměstnání přišel šestkrát pozdě. Takové ztráty si dovolovat nemůžeme! To snad chápete nebo snad ne ?“

,,Hovno chápu! Vám velikým šéfům jde jen vo prachy! Ale lidi, lidi vás vůbec nezajímaj!!! Co von bude dělat? Jak uživí rodinu? Jste bezcitnej, sobeckej, nafoukanej kretén!“

,,Heleďte se pane Svobodo, o tomhle se s vámi nehodlám bavit, mám dost jiných starostí !“ řekl Novák naštvaně a práskl sluchátkem.

,,Kdo to byl ?“ zajímá se sekretářka.

,,Ále, nějakej naštvanej rodič .“ praví Novák znuděně.

Janička přikývne.

13,16hod.

Pavel Novák vychází z firmy značně zmožen stovkami telefonátů, jako byl ten Svobodův. Nijak však svůj čin s hromadným přepouštěním nelituje. Není to přece jeho starost, dělá jen a jen svou práci. Co ho je po tom, zda se uživí nebo ne. Nezáleží mu na druhých, stejně jako druhým nezáleží na něm - efekt již zmiňovaného ,,zákonu džungle“.

Kousek od Novákovy firmy stojí starší krámek s občerstvením. Sem si chodí pravidelně kupovat něco k obědu. Z v okénku spatří stařenu. Krátce střižené, šedivé vlasy měla nagelované, aby jí trčely z hlavy jako jehlice, tlusté rameno zkrášlovalo jasně viditelné tetování v podobě jakéhosi draka, stařecké vrásky se snažila ukrýt pod vrstvou make-upu a splihlá víčka měla namalované fialovou tužkou na oči. K její podivné vizáži ještě přispívalo několik náušnic v uších. Z krámku se ještě k tomu linula nějaká drsná roková melodie.

Novák však tuto dámu znal pěknou řádku let. Teprve teď si však všiml, jak strašně zestárla. Věděl, že pod drsnou vizáží skrývá pouze křehkou duši. Věděl, že tu hudbu si pouští, ačkoli nesnáší. Že si geluje vlasy, ačkoli se jí tento účes nelíbí. Touto cestou se pouze pokoušela zastřít stárnutí. Novák věděl, že se bojí smrti, že se snaží všemi možnými způsoby nedát na sobě znát, že stárne. A, že může i teď vypadat stejně jako, před padesáti lety.

,,Dobrý den !“ pozdravil.

,,Dobrej, dobrej. Tak co to dneska bude, chlapče?“

,,No, tak mi dejte ten velký hamburger.“

Novák si nemohl nevšimnout toho vzdechu, když šlo dozadu pro pokrm. Ano, zestárla. Když jí pohlédl do obličeje, spatřil nezvyklý smutek, jakousi beznaděj.

Stařena se vrátila s hamburgerem. Tvrdě jím tříska na talíř a pak se sesypala. Sjela na podlahu s tváří zalitou slzami.

Pavel tam zůstal jen tak stát naslouchajíc stařeniným vzlykům. Nevěděl ,jak se zachovat. Ale nemusel se tím zabývat, neboť žena začala první.

,,Pro…promiň chlapče ,“ vzlykala: ,,to nic. Víš, dneska mi umřel kocour, byl starý.“

Novák se snažil zatvářit, že je mu to líto, ale vevnitř se divil, proč si dělá tolik ze smrti nějakého starého zvířete. Jenže stařena pokračovala:

,,Teprve teď došlo… Už tady dlouho nebudu. Vím to chlapče, možná měsíc, dva, ale cítím, že za chvíli odejdu na onen svět. Ano, ale až mě Bůh k sobě povolá, budu připravená .“

,,To nesmíš říkat! Vždyť si ještě plná života a ….“

,,Tady máš ten hamburger !“ řekla tónem, kterým naznačila konec debaty.

13,32hod.

Novákovi zbylo ještě trochu času do začátku porady a tak se rozhodl jít se projít po centru.

Jelikož byl pátek, bylo zde opravdu rušno. Pouliční prodejci prodávali laciné cetky s ujišťováním, že jde o pravé zlato, všude kolem se ozývali hlasy turistů z nejrůznějších zemí a ve vzduchu se tyčily deštníky všemožných průvodců.

Novák právě procházel kolem skupinky japonských turistů a najednou k němu přiběhli dvě japonské děti hovoříce jedno přes druhé záplavu japonských slov, kterým Novák samozřejmě nerozuměl.

,,Hele děcka, já vám nerozumím, tak mazejte pryč, nemám na vás náladu !“

Tu však přiběhla mladá Japonka (asi matka těch dětí), usmála se na Nováka a začala taky cosi blábolit. Na to přiběhlo pár dalších turistů a začali našeho Nováka fotit.

,,Mám toho dost !“ zařval Novák, jenže to ho začalo fotit ještě více turistů, nejen z Japonska. A tak se Novák prostě sebral a odešel z dohledu turistů.

Turisti. Další věc, co nesnášel. Přiženou se sem s foťáky a průvodci, fotí veškeré prkotiny a nikdo jim nerozumí ani slovo. Tyto Japonci ho však pěkně naštvali. Už přesně vidí, jak si někde v Japonsku celá rodina prohlíží fotky z Prahy a pod tou jeho je napsáno: Pravý Čech.

13,48hod.

Slunce pěkně praží a Novák nahýbajíce se z Karlova mostu pozoruje hejno kachen, jak se potápějí pro potravu svých mláďat. Dělává to často, ačkoliv ho to k zvířatům moc netáhne. Líbí se mu klidný šum Vltavy. Ale teď to není, jak bejvávalo. Novák má v živé paměti období, kdy se sem chodil s kamarády koupat. Trochu se pousmál. Vzpomněl si, jak ze břehu shazovali dívky, na jejich jekot a šplouchání řeky. Taky tady pořádávali závody, kdo dřív přeplave na druhý břeh.

,Teď bych do té vody nevlezl ani za nic !‘ pomyslí si, když spatří plout na hadině dva leklé kapry doprovázené třemi plastovými láhvemi a několika neidentifikovatelnými obaly od čehosi. V dálce troubí parník, na jehož palubě se vezou ti japonští turisté mávajíce všem v okolí. Jsou viditelně šťastní.

Novák se podívá na hodinky a s povzdechem se vydá na zpáteční cestu. Teď budou mít nějakou poradu a po ní následuje ještě fůra telefonátů. Novák si zvykl na stereotypní způsob života. Zná přesné odjezdy autobusů, dokonce i obvyklé cestující. Nedává se s nimi do řeči, jako ani oni se nebaví s ním. Pamatuje si je podle určitých znaků a o polovině z nich ví, kam pojedou na dovolenou, jestli je jejich příbuzný nemocný, při které politické straně stojí nebo co si myslí o SuperStar. Stačí jen poslouchat jejich rozhovory a pak je zařadit do určitých krabic podle sympatie a hlavně - bohatství!

15,19hod.

Pavel Novák se znuděně povaluje v křesle. Činí tak již dobrou půlhodinu, neboť mu právě nikdo netelefonuje ani nemá nic důležitého na práci. A najednou to sladké nic nedělání protne nepříjemný zvuk alarmu auta. Novák se zájmem vstane a jde se z okna firmy podívat, o čí vůz jde.

Venku partička chlapců vykrádá modrou Škodovku. Novák neodtrhujíce zrak od té podívané si přitáhne křeslo k oknu a celou akci sleduje. Netuší, komu auto patří ani ho to nezajímá, ale nechce přijít o moment, kdy se přižene láteřící majitel. Okolo auta procházejí davy lidí. Všichni jsou ve tváři hrozně vážní, zrak upírají dopředu a lupičů si nevšímají. Nechtějí s tím přece něco mít! Není to jejich starost. Jenom takový postarší muž se pozastaví a řekne chraplavým hlasem:

,,Copak to vyvádíte chlapci ?“

,,Vodprejskni dědku !“ zní ostrá odpověď jednoho z aktérů.

,,Co si to dovoluješ, mladíku ?!“

,,Neslyšels Máru, zmiz nebo ti rozbijem hubu !“ přidal se jiný kluk.

Děda tedy jenom zakroutí hlavou a odkráčí šouravým krokem.

A už je to tady! Z jednoho z domů vybíhá rozčilený muž, v tváři celý rudý.

,,Holomci jedni zatracení!!! Však já vám dám !“ řve z plna hrdla.

,,Padáme !“ špitne jeden chlapec a skupinka utíká.

Dav lidí zatím se zájmem sleduje situaci.

,,Na co čekáte lidi, za nimi !“ zavelí muž, jenomže nikdo se k činu nemá. Každý je na pomoc hluchý a slepý - proč by se měli namáhat a honit se za nějakými spratky? Lidé se pomalu rozchází. Pár se jich ještě dívá za neštvaným majitelem auta, než se také dají dál svou cestou.

Pavel je zklamaný, že podívaná tak brzo skončila. Docela by ho i zajímalo, zda je ten chlápek dohnal či nikoli.

20,00hod.

Pavlovy konečně skončila pracovní doba a teď se znaven nudou a vzteklými telefonáty vrací domů. Vždy v tuto dobu na něj padá prazvláštní únava, která ho někdy dovede až k myšlenkám, jaký má jeho život vlastně význam?

Opět kráčí onou špinavou ulicí. Na rohu balí ten starý žebrák cosi do igelitu. Novák se o to nezajímá, je mu lhostejný žebrákův pláč, když té věci cosi šeptá. Pak se postaví vzpřímeně a zařve:

,,Bože, zač mě trestáš?! Proč sis vzal jeho? Proč jsi nezařídil, aby nám dal někdo dnes alespoň pár korun na jídlo? Byl bych ho býval nakrmil !“

Najednou přestal řvát a jen šeptal:

,,Možná je to znamení! Možná mi dáváš najevo, že už tady nemám co dělat !“

Tvář se mu rozjasnila:

,,Nezůstanu tu dlouho, neboj se Bože. Už zanedlouho tento surový, bezcitný svět opustím a odejdu k tobě. Ano, přesně to tak udělám .“

Vzal tu těžkou věc do náruče a odnášel jí k popelnicím.

Teprve teď Novák se zájmem otočil hlavu k žebrákovi. V igelitu spatřil na kost vyhublého, mrtvého psa. Ano, byl to tentýž pes, kterého viděl ráno. Pohled mu na něm ulpěl jen na zlomek vteřiny, než pokračoval dál liduprázdnou ulicí.

Za zatáčkou se řítí automobil. Ozve se skřípění brzd a takový prapodivný skřek. Vzápětí auto odjíždí. Pavel si stačí pohledem přeměřit skupinku mladíků, jenž auto řídí, než vůz zmizí z dohledu.

Na silnici leží v louži krve poražená, vypelichaná kočka. Novák k ní vzhlíží se zájmem a vztekem na ty puberťáky, ne však pro lítost nad zajetou kočkou, nýbrž z obavy, že mohli porazit jeho!

Zvíře na silnici ještě jeví známky života. Pavel na malou chvíli pocítí jakousi zodpovědnost a touhu jí pomoci - ale opravdu jen na zlomek vteřiny, protože, když si představí, že by měl sahat na nějaké, špinavé zvíře se srstí slepenou krví, v níž jistě žijí blechy, né-li ještě nějaká odpornější havěť, chuť ho rychle přejde. Není to přece jeho zvíře a nebude za něj přece platit drahé veterináře!

20,21hod.

Novák již sedí usazen na posprejovaném sedadle téměř prázdného autobusu. Před ním ještě seděl nějaký dědeček se svým vnoučkem. Mohlo mu být tak šest, sedm let a se zatajeným dechem naslouchal povídání svého dědy o husitských bitvách.

,,A to vážně nebyl ten Žižka nikdy poražen ?“

,,Ne .“ zněla dědova odpověď.

,,Páni !“

Pavel obrátil obličej s ironickým úšklebkem k oknu.

,Jak jsou ty děcka, ale naivní !“ pomyslel si.

Tyto řeči ze školních lavic má dosud v živé paměti. Jak on ten dějepis nesnášel! Všechny ty nepotřebné letopočty, bitvy i události. Chtěli v něm vyburcovat vlasteneckou krev, moc se jim to však nedařilo. A tu zaslechne další střípek z rozhovoru dědy s vnukem.

,,Chlapče, pamatuj si, “ povídá děda: ,,jsi Čech, tak si toho važ !“

,,Budu dědo! Já chci být, jako Žižka !“ jásal klučina.

Novák obrátil oči ke stropu - vlastenecké řeči nesnášel.

Začínalo se smrákat. Cesta od zastávky k paneláku nebyla moc krátká, tak pět minut, chodilo se však takovými temnými uličkami, kde Pavel leckdy narazil na stříkačku či partičku pochybných mladíků. Ani dnes ho ta ulička nezradila. Již z dálky k němu doznívaly vzteklé mužské hlasy a podivný jekot nebo to byla řeč? Byl by se býval tomuto místu vyhnul, jenomže to bohužel nešlo a tak si dodal odvahy a vykročil.

Spatřil je už z dálky. Skupinka skinheadů mlátila jakéhosi romského mladíka. Bránil se zuby, nehty, ale byli na něj čtyři. Novák zatnul zuby. Není Rom, není důvod se do toho míchat, není důvod se prát ani není důvod aby jej oni bili - pokud se jim do toho nebude míchat. A tak tedy kolem mladíků klidně prošel tváříc se lhostejně. Když zabočil za roh, rozzvonila se mu v hlavě věta: Jsi Čech, tak si toho važ! A ještě několikrát se opakovala a pak ji Novák vypravil ze sebe i sám, ale jaksi posměšně. Snad si něco i uvědomil nebo možná ne, snad to řekl jen tak. Nevěděl, proč se mu tato věta vybavila tak zřetelně, ale tušil, že to má co dělat s těmi skinheady. Pak to přestalo a on se vydal k domovu - už to není daleko, tak deset metrů.

21,53hod.

Novák sedí u televize, sledujíc se svojí přítelkyní jakýsi akční krimifilm.

,,Pavle ?“ otázala se Simona.

,,Hmmm ?“

,,Víš, co říkala Slámová ?“

,,No copak ?“

,,Že si budou kupovat nové auto! To by mě teda zajímalo, kde na to vezmou, víš že je starý Sláma nezaměstnaný, ne ?“

Novák rázem ožil. Pomlouvat sousedy bylo totiž doslova jeho hobby.

,,Jo? Mně se zdál, že chodí ožralej nějak víc, než obvykle .“ přitakal.

,,No právě! Prý ho vyrazili za to, že pil v zaměstnání !“

,,A to ti taky řekla ta Slámová ?“

,,Né, proboha! To mě řekla Kropáčková ze sedmýho .“

,,Jo ták !“

,,Stejně je to nějaký divný… Jo Simono, víš, že si mě dneska fotili nějací Japonci ?“

,,Proč prokristapána ?!“

,,Co já vím! Snad chtěli mít nějakou fotku pravého Čecha nebo já nevím .“

,,Pravého Čecha? Na to si nemohli vybrat opravdičtějšího !“ odpověděla a Novák dodnes neví, zda to myslela ironicky nebo vážně.

Když film skončil odebrali se oba ke spánku. Tu noc se však Pavlovi zdál prapodivný sen…

24.00