Pozvracela jsem motýla - PITVA

1. Havranko, tohle je opravdu krok vedle. Nazval bych to Havrančiny stokrát recyklované myšlenky

2.

a) Pozvracela jsem motýla

(promiň tvorečku, já nerada).

Mé myšlenky, které se mi draly na jazyk, mu přilepily křídla k zemi.

Ptačí lep dáveného jmelí.

Horečka omladnic

-expozice k hl. tématu

- z textu se dále dozvídáme, kdo motýl je. Zde to není podstatné. motýl byl pozvracen - jak duševně (aneb co vyhrábnem v popélišti), tak zřejmě i fyzicky (pro další běh básně)

- a opět přírodozpytný leitmotiv slovníku. Proč horečka omladnic? Zřejmě leitmotiv potratu (viz Hrůzy z vysavače)

b) Půjč mi prvorodičko placentu.

Přiložím si jí na svou znetvořenou tvář.

Možná se s ní zahojí i moje srdce.

- tohle mi připomíná Parsifala, ale jen tak na okraj, protože to s tím nemá nic společného.

- že by víra v psychické očištění od traumat z dětství skrze vlastní mateřství? Čí bylo to, které rány vytvořilo?

- opět mi zde přichází na mysl leitmotiv potratu

c) Předloktí v krvi, jako ta patnáctka na šestce, která si přetnula žíly a pak se v šestým měsíci oběsila na kříži, co hrdě nosila na svým labutím krku.

(Ten kříž jí vnutily jeptišky, co sem furt dolejzaj lovit duše.)

- leitmotiv víry, křesťanství (viz Patero), dále jeptišek (ibidem), sebevraždy (Zápočet)

- stěžejní motivy celého Havrančina literárního díla i literárního života, s nimiž je tak obsedantně spjata

- povšimněte si prosím „labutím krku“ – nalézáme zde klasické přírodozpytné metafory, sice již poněkud vybledlé, ale zcela typické. Proč jich autorka používá? Snad se za nimi neskrývá? A pokud ano, co?

- znovu se ležérně mluví o „strašlivých“ věcech medicínských, snad za účelem šokovat, abychom viděli, jak jsou ty strašlivé vrány (jeptišky, n’est-ce pas?) zlé. Aby nás to bouchlo do nosu. Běžný Havránčin naturalismus, co víc dodat (viz Zápočet)

- tato sloka je ovšem naprosto zbytečná, máme jí zde jen tak, aby nám křesťani neusnuli na vavřínech. Takováto strukturální záležitost není v autorčině díle bezprecedentní (viz celé incestní pasáže z Hrůz z vysavače, zde ovšem slouží přibližně ke stejnému účelu, jako výše zmíněný naturalismus). Redundantní pasáže lze najít i v Pateru, které není kompaktní jako např. Skautíci či Zápočet.

d) Dítě čeká dítě

Masturbace při menstruaci

- šokující slovník

- jak bylo kdesi uvedeno, bývá v mnoha případech soulož pouze masturbací ve vagině ženy. Ovšem mladá bioložka by v tom případě měla vědět, že během samotného krvácení je šance na oplození téměř nulová

- anebo zde můžeme vystopovat potratový leitmotiv (krev při zákoku, např. kyretáži)

e) Bezhlavá volavka.

Ta, která lovívala v rybníku u krematoria, padla do popela.

Svůj k svému.

Potloukla si křídla (chromniklové klouby totiž nehoří).

- a další personifikace, kdopak je to tentokrát? Někdo, kdo zjevně potřeboval endoprotézu

- autorka v kritikách pod dílem uvádí „Skrátka tím P.S. jsi se, ač nevědomky, surově a necitelně trefil do věcí, o kterých nejspíš ani nic netušíš. Celý ten oddíl o volavce popelavé lovící ryby, ..u krematoria... mělo v sobě jistý vazby i na jiná díla i písmáky a vůbec.“ Zde interpretací posloužit nemohu, ale zajímalo by mě, copak v té PSce bylo.

f) Maminko, mají pipinky na věčnosti také věčné popeliště?

Co tě to jen napadá, holčičko moje?

Rubínová červeň chladnoucí v sychravosti podzimního rána.

Jo, jedna jediná rána (6,50 Kč za patronu) stačila, aby jí v letu ustřelili hlavu.

(Aspoň nebudou v pečínce chroupat broky.)

Ale volavky jsou cítit po rybině.

To pohlaví občas taky, a přesto si ho v zatmění smyslů milenci navzájem vylížou.

Jak talíře na štědrovečerním stole (pozor na kosti, rády se staví v krku).

- styl drsný, před čím se to skrývá?

- kontrast sexu a smrti, kosti mohou představovat falický symbol

- ztracené iluze mladé dívky? (maminko…, nebudou chroupat…)

- dozvídáme se, jak se to vlastně stalo. Jak došlo k početí. Sestřelená volavka (cena prezervativu?) -> hlava ustřelená -> rybina -> pohlaví -> kost

g) Brouzdala jsem nahá obilím, plašila koroptve a pila jejich vejce.

Živila jsem jimi to moje v podbřišku, které mě dnes poprvé koplo.

Víš proč chodívají holky čůrat ve skupinkách?

Našla jsem na půdě v košíku svůj školní batůžek.

V penále dopisy příběhů prvních lásek.

Odepjala jsem z něj plyšového Rákosníčka a připnula ho na dětskou postýlku,

aby hlídal nenarozenou vílu, co mi tančí v břiše.

Vodnář otočil kohoutem.

Skřípěla rez.

Já vím, že tě rajcujou zrzky. Pihatý a modrovoký.

Do tý doby, než promluví.

- přírodozpytný leitmotiv

- leitmotiv roury– první výskyt

- opět motiv ztracených iluzí

- poslední dva verše jsou metempsychózou autorky do postavy mladé dívky (ostatně celý příběh působí silně autobiograficky. Havranka kdesi v kritikách uvádí, že to z ní vyjelo spontánně, jako námět na povídku. Pánové, uvědomte si, že zde jednáme s čirým výpisem téměř z hlubin podvědomí, se syrovou, nezrafinovanou duší)

h)

Kope mi do močáku, ale já jí přesto šíleně miluju.

(Počkej až se bude drát ven.)

Hysterčíš holka, řekla jsem dnes ráno zrcadlu a nechala v koupelně horký déšť, aby…

Prší víš?

Smály jsme se obě. Cítila jsem uvnitř tvojí radost.

A já budu ještě několik dalších měsíců to všechno okolo tebe,

Má havranuško

(Snad budu mít dost mlíka.)

Venku za sklem dubnová plískanice. Jakási žena si pyšně nese tiše vrnící košík. Moje maminka.

- viz čůrání ve skupinkách (g)

- proč se zde vracíme k matce? (srovnej b – ne toho Parsifala, to pod tím) A v dubnové plískanici? (viz věk autorky)

- srovnej též Hrůzy z vysavače

i) Motýli jsou moc krásní, ale nesmí se jim dívat lupou do tváře.

A né že byste jim vypálili oči z hlavy slunečním paprskem.

V noci jsem na svit baterky a rozprostřenou deku chytla lišaje.

Lechtal mě sosáčkem na tváři.

(Po prázdninových nocích bývávají pak ráno ve škole afty.)

Zmáčkla jsem mu zadeček a napíchla jsem si ho na špendlík.

Tady v tý krabičce manželství ti nikdo nesfoukne prach z křídel, ale přesto a právě pro to nebudeš už nikdy lítat v povětří.

Pověsím si tě na stěnu ložnice, a do oken záclony snů,

 co jsem je háčkovala svými dívčími přáními.

(Přesně podle příručky Praktické dívky.)

- viz (a), též pod kritikami, motýl je partnerem hrdinky (to ostatně vyplývá ze zbytku textu)

- leitmotiv zklamání (poslední dva verše)

j) S kožíškem urousaným v ranní mléčně bílé rose

vonící syrovostí vstavačů na louce.

Teď už zase jarní.

Tohohle klíštěte se jen tak nezbavíš.

Nechala jsem tě dávat tam, kam to patří. Hluboko (aby měly kratší cestu).

V ranní plískanici lásky doznívá pleskot netopýřích křídel.

Neodbytná topornost.

Dej pozor, ať si nevyšťouráš ven svý budoucí potomky. V hnízdě na ně dnes totiž cosi čeká.

- první dva verše opět zbytečný eroblábol (viz Vysavač)

- vlastně všechny verše

k) Vzpomínáš, jak jsme vlezli do sklípku s vodoměrem?

(Prý že mi něco ukážeš…)

Odklopils víčko, a mě se protočily panenky.

To ze svíčky kapající vosk, co mi teče po rukou (horký, ale přesto nepálí).

Otírali jsme se zápěstími navzájem ve slabinách a očichávali.

Tvoje vůně mi vydržely na polštáři skoro týden.

A mladičký kohoutek kokrhal před klukama ve vikýři hasičárny

(ten den jsi totiž vylétl o bidýlko výš než ostatní a byl jsi na to patřičně pyšný).

Pračka tě připravila o ty bílé památeční kapesníky,

co jsem do nich krvácela pro první hlubokou lásku.

Už to nebude tak dlouho trvat, a příliš se nevyspíš.

Tatínku.

Malá řvoucí víla se opět dožaduje prsu.

- leitmotiv roury

- opět zbytečné personifikace a rádoby vilné pasáže

- leitmotiv kapesníčků (viz Hrůzy, též některé kritiky k Pozorovateli)

Co z toho plyne?

1. Příběh vypráví bezesporu o mladé dívce, která je víceméně svedena a v záchvatech vášní otěhotní. Flirtuje se zde znovu s motivy potratu a sebevraždy, jako možného řešení. Nakonec se ovšem dotyčná rozhodne dítě donosit, neboť objevuje radost z mimina.

2. Prostředky jsou klasicky Havrančinské. Nalézáme zde zcela zbytečné erotické pasáže halené do pláštíku „originálních“ metafor. Ostatně jako vždy. Autorka se kdesi obhajovala, že jejím cílem je (přibližně) co nejvíc odhalit život, popsat jej až na kost. Tohle zde ovšem už jednou bylo. Znovu a v obvyklé mohutnosti objevujeme ptačí a jiné přírodopisné personifikace. A já se ptám proč; nevím, potřebuje-li za ně autorka skrývat sebe samu (z jakého důvodu?) anebo považuje lidi jen za trošku plešatější opice (tomu by nasvědčovala jednak povídka o Skautech, jednak ironické poznámky na sentenci „pán tvorstva“ kdesi v kritikách).

3. Co je ovšem nejzajímavější je provázanost tohoto příběhu s příběhem samotné autorky (komentář ke g, b, h). Proč se projektuje do příběhu své postavy? Snaží se snad před něčím uniknout? Z něčeho se vyléčit (napadá mě ta pičárna s Parsifalem, ale toho si nevšímejte)?  

Abychom vše shrnuli

1)      proč se Havranka5 projektuje do své postavy? Aneb myslíte si, že to Havranka se zálibou v Ich formě přehání? 

2)      proč neustále užívá personifikací?

3)      Jaká je její církevní empirie? (ale ano, nacpěme si to sem)

4)      Proč se neustále snaží písmáctví šokovat (též její sms válka)?

5)   Jaký mají význam neustálé erotické pasáže? (a prosím bez výmluvy o zavděčení se slintajícímu Písmáctvu - velcí autoři se přeci ke kompromisům nesnižují)

6)   Bude se hlavní mužský hrdina opět jmenovat Filip?

Jistě, že to není vše, ale už jsem tím strávil až příliš času. Na závěr prosím formalisty, aby se nenavážely do formy mého příspěvku. Co se vydedukovat nabízelo jsem vydedukoval. Zbytek si udělejte sami. Je to především pobídkou k samostatnému myšlení.