Vyznání před oltářem

Prý jsem ještě příliš mladý člověk.

Prý bych si mohl ještě chvíli užívat volnosti.

A snad i lásek, které se rozplynou jako jarní mlha.

Snad bych mohl prožít mnohá dobrodružství,

na cestách po celém širém světě.

Snad bych mohl úspěšně budovat kariéru,

samotnému člověku to jde snáze…

Prý jsem mohl ještě chvíli počkat.

Prý… Snad… Kdo ví…

Já přesto volím něžné okovy.

Což ztrácím svobodu?

Nikoli, jen se učím znát její hranice.

Svoboda bez hranic možná

připomíná divukrásný oceán

v jehož nespoutaných vlnách

lze příliš snadno utonout.

Což ztrácím sám sebe,
když se vydávám milovanému?

Bohatství mého vlastního světa se rozroste,

když jeho část vydám jednou pro vždy pro Tebe.

Protože miluji.

Volím cestu sladkého polibku.

Nežného objetí.

Tvé přízně a lásky.

Vzájemné spolupatřičnosti.

Vím, že možná půjdem chvíli i trnitou stezkou

rozčarování, vzdoru, zklamání,

oběti, která může příliš tížit.

Snad se nevyhneme bolesti a slzám,
v nichž budeme utápět svůj žal.

Nad zákeřnou nemocí, která se nikomu nestraní.

Nad dluhy, které rostou po vteřinách.

Nad scestnými myšlenkami, které zraní.                                     

Nad našimi dětmi,

které možná půjdou cestou,

které nebudeme rozumět.

Ale věřím, že se sejdeme v milosti smíření.

V laskavém obětí odpuštění.

V okamžiku,

kdy se uvolní naše pěsti

a zase se má dlaň ocitne ve tvé dlani

v jednom pevném sevření

a ucítíme zase tu sladkost polibku,

který má cenu zlata.

Já a ty.

V radosti, i bolesti.

Jednou provždy spolu.

Dokud dýchám,

stále doufám.

Že láska, která hladí i bolí

Je cestou i vyznáním.

A snad i nadějí celému světu.

 

---