Kdo si počká ...

Ženy nejsou z Venuše a muži z Marsu. Prostě si jen nechtějí rozumět.

Lumír stál nad tou přejetou kočkou už asi pět minut, když k němu přišla jeho žena.
"Co na ni tak zíráš?"
Pomalu tekoucí krev se zastavila o plochý kámen a už začínala černat.
Lumír se ani nepohnul. Díval se upřeně, jako by ho něco hypnotizovalo.
"Fuj! Vždyť je to nechutný. Se asi pobleju".
Eva chtěla odejít, ale jak se začala otáčet, Lumír, aniž přestal zírat na tu ležící beztvarou hmotu, zvedl pravou ruku dlaní k Evě a důrazným gestem ji zarazil.
"Stůj! Počkej! Počkej aspoň chvilku."
"Na co bych jako měla čekat?"
Chvíli stála a dívala se nechápavě střídavě na Lumíra a na mrtvou kočku.
"Sem nevěděla, že seš takovej úchyl."
Zavrtěla hlavou a ještě než se otočila, pohlédla na Lumíra, a pak pomalu odcházela.
Neušla ani deset kroků, když najednou Lumír zařval:
"JO!!!"
Lekla se, rychle se otočila a viděla svého muže jak stojí v mírném podřepu s rukama sevřenýma v pěst.
"Jóóóó!!! JO! JO!"
Lumír se dal s blaženým výrazem ve tváři do pomalé chůze směrem ke své ženě.
Eva už začínala mít vážné obavy o Lumírovo duševní zdraví. Raději na něho počkala.
"Prosím Tě, cos tam blbnul?"
"Já to věděl! Já to věděl!"
Lumírovi zářily očička jak malému děcku, když mu řeknete že v neděli jdete na kolotoče.
"Co si věděl? Lumíre?! Začínáš mě děsit."
"Já to věděl, já to věděl že se mi to nezdálo. JO!"
A zase ty ruce v pěst.
"Já to věděl, že ta kočka pohnula nohou! Přece nejsem debil."
Eva si myslela něco jiného.

---