Cynická povídka (Patrik páchá sebevraždu)

Patrik stál na hraně nástupiště a zamlženým pohledem pozoroval dvě lesklé linky kolejí pražského metra; odlesky žlutých zářivek se kmitaly, jak kolem přicházeli na nástupiště další cestující a čas od času zmáčkla některá jiskra Patrikovy oči, až vybuchly v kapkách několika slz. Příští vlak bude jeho. Konečně za sebou zanechá vše, co v poslední době do krve rozdíralo jeho duši: nevěrnou Moniku, nevděčnou práci, bigotní matku, která se v pravidelných intervalech zuřivě dožaduje jeho ženitby, a především pocit prázdnoty, jenž ho den ode dne stále více pohlcoval a dusil v něm i tu nejmenší jiskřičku naděje na lepší budoucnost.

Vlak se právě rozjel a znovu zmizel v tunelu pod Náměstím Míru. Zase neskočil. Je tak slabý a neschopný, ubohý a hloupý…

„Vy jste ale srandista.“ Ozval se za ním náhle protáhlý kousavý hlas. Patrik se otočil a spatřil nějakého mladíka ve fialovošedém svetru a s černou aktovkou.

„Tak vy chcete skočit? Mějte přeci rozum člověče.“

„Nehnete se mnou, všechno je marné.“ Odvětil Patrik připravenou větičkou a popošel ještě blíže k hraně nástupiště.

„No prosím, prosím. Ať je všechno marné, ale berte také ohled na své okolí. Vy si jako myslíte, že když jste jednou sebevrah, tak vám všechno projde. To jste ale pěkný sobec. Vždyť je dopravní špička.“

„Co tím myslíte?“ Patrika se začal zmocňovat lehký zmatek.

„Tím myslím, že když náhodou skočíte, a to si prosím uvědomte, nyní pod tento vlak, zastavíte alespoň na hodinu celou dopravu na lince A. Možná, že vy na máte na svou cestu dost času, jenže mě jede za půl hodiny z Dejvické autobus a nerad bych jej zmeškal.“ Mladík se chvíli odmlčel a pak lehce znuděným tónem pokračoval, jako by se nechumelilo. „Víte, nikdy jsem nepochopil, proč všichni sebevrazi skáčou během dopravní špičky. Pro obyčejného cestujícího je to nesmírně iritující, ale uvědomte si, že to není dobré ani pro sebevraha. Proč si nejdete hupsnout třeba v jednu v noci? Budete mít více času na rozmyšlenou, protože vlaky mají delší intervaly, a když vydržíte dost dlouho, třeba přijede i televize a pak můžete zamávat svým blízkým třeba ze Snídaně s Novou. Takhle po vás zbude maximálně nějaký postraní sloupeček v Blesku, avšak předpokládám, že trpíte-li depresí, bude vám něco takového vyhovovat. Také jsem jednou trpěl minimalistickými bludy: myslel jsem si, že jsem Madlen Albrightová, dokonce jsem i nosil…“

„Já skočím!“ vykřikl nervózně Patrik na celou stanici; několik cestujících se ohlédlo, ale většina otrlých Pražáků jen zakroutila hlavou.

„Ách jo, s vámi je práce.“ Mladíkův pohled sjel na stříbrný křížek kolem Patrikova krku. „No vidíte, jste křesťan. A je to vyřešeno! Copak nám říká 10. přikázání? Pod vlak dopravních podniků neskočíš, touží-li bližní tvůj cestu do Dejvic tímto vlakem podniknout. Tak vidíš, přeci jsme se dohodli.“

„Nechte mě už na pokoji!“

„Dobrá, dobrá, tak víš co? Uděláme to jinak. Skoč si, klidně si skoč. Já proti tomu vůbec nic nemám. Ale počkej tak půl hodiny, jo? Potřebuju nutně na Dejvickou, protože když se tam nedostanu včas, ujede mi autobus. Hele, víš co? Tady ti dám pětku a skoč si někam do bufáče na rohlík. Není přece příjemný umírat na lačno. Nebo jo?“

„Děte už do hajzlu!!“

„Kurva! To musíte být všichni tak votravný? Si myslíš, že je to jako super vodklízet ňákýho píčuse z půlky metra. Co vám dává takovou sebedůvěru, že si myslíte, že nás můžete všehny votravovat se svejma blbejma problémama. Ste banda narcisů a debilů. Jenom nám přiděláváte práci. Si myslíš, že je jako legrace to všechno sezbírat, rozpitvat, zaprotokolovat, sešít a pohřbít? Doufám, že si aspoň někde nechal dopis na rozloučenou ty hnido. Aby pak s tvojí smrtí poliši neotravovali slušný lidi. Víš vůbec co seš zač? seš troska, kvůli který možná nestihnu autobus. Tak se vodsať pakuj. Huš, huš! Di si třeba domů hezky v klidu podřezat žíly. To je takový tichý a klidný a nezablokuje to dopravu v půlce města. No tak, co čumíš? Sem to zkoušel po dobrym a tos nešel. Tak teďka vypadni!“ Patrik na sobě cítil oči všech cestujících. Rozechvěle se pokusil něco zakoktat ale hlas mu uvázl v hrdle. Jako ve snách udělal pár kroků od nástupiště a v tu ránu ucítil tvrdý náraz do svého pozadí. Mladík ho nakopl tak silně, až poodletěl do středu zastávky a rozplácl s na leštěné podlaze. „Dělej parchante, zmizni!“ Na záda začaly dopadat těžké údery aktovky. Patrik se s vyděšeným pohledem a za všeobecného jásotu přihlížejících po čtyřech doplazil k eskalátoru, nejdelšímu ve střední Evropě, a se slzami v očích pozoroval, jak se v hloubce tunelu objevují světla vlakové soupravy.

Sebevrah se jako zmoklá slepice odbelhal do nejbližší putyky. „Zase si se mnou vytřel prdel“ říkal si v duchu, když do sebe lil již několikátou číšku vodky, a nebylo tedy jasné, myslí-li tím dotyčným svou Nemesis z metra anebo boha, který ho znovu zradil, když mu odmítl pomoct ve skoku do kolejiště. Do ulic vyšel v hluboké noci a v notně podroušeném stavu si lehl do parku pod nějaký keř, kde se propadl do neútěšných snů: pronásledoval ho mladík ve fialovošedém svetru, s černou aktovkou v roli aktivisty z ligy abstinentů. Bude muset zavolat Monice, až se probudí – možná to bude stát nějaké slzy, ale všechno se dá přeci nějak zalátat. A taky svého šéfa bude muset navštívit. Nejlépe s nějakou velkou černou aktovkou. A asi také nalepí na kostel pozvánku na koncert místní deathmetalové kapely Tajtrlík666…