Patrik spáchal sebevraždu

Šedé olověné mraky se tiše roztékaly v tabulkách oken. Pražské Jižní město zachycené v jediném okamžiku ponuré letní neděle zelo prázdnotou. Ulice šedivěly a asfalt srkal studené kapky. Patrik měl v jednu chvíli pocit, že okolní náhrobky betonových paneláků zahalila mlha; dusivá a chladná podzimní mlha, která se v listopadových bezčasích vznáší nad tlejícím světem jako dušičky spadaného listí.

Smutně se pousmál a z okenní tabule ho pozdravil pochroumaný a rozpitý odlesk toho, čím dříve byl. Kapky bubnovaly na parapet a vyplňovaly svým monotónním rytmem smutnou prázdnotu věžákového bytu. Občas měl pocit, že zaslechl od sousedů výkřiky rozkoše a lásky, které hlodaly svými bezzubými dásněmi do zákrut okolní prázdnoty. Nadechl se a šelest vzduchu překryl neměnný tlukot deště.

Na spánku něco kovově zastudilo. Patrik měl pocit, že kdesi v hloubi duše slyší hudbu. Melodie byla tichá a nezřetelná – slova se ztrácela, jako by je někdo horečně polykal. Přesto píseň poznal: byla to Smutná neděle. Znovu se nadechl a zavřel oči. Svět za víčky se zatočil v posledním dravém víru, který smílal život a smrt do chřtánů nicoty. Cvak.

V té chvíli, v okamžiku, kdy kulka prorazila temporální kost a začala si razit svou cestu šedou i bílou hmotou mozkovou, uvědomil si Patrik, že zapomněl zaplatit inkaso. To zas bude domácí naštvanej, blesklo mu hlavou a jeho mysl se obrátila, nyní již s trochou škodolibosti, k osobě ubohého pana Jiráčka, který bude muset zřejmě znovu vymalovat zdejší pokoj. Na sebevrahově tváři se mihnul šťastný úsměv. Přeci nakonec neumírá bez satisfakce. Toho debila to bude stát alespoň pětistovku. A ještě to inkaso… to jsem se ale pomstil, co ty na to, debžo!