Předtucha

Neviditelná stěna dělí mě od světa.
Snáz žiji  poblíž čtyř prázdných rohů.
Užívám samoty, však často mě mrzí.
Tmavá bývá malířova paleta,
jenž obrázky černobílé tvoří.
Chci strávit  život v nekonečnu a nemohu
Ten umělec tajně se mi dvoří.
Odmítám jej, nadávám jemu seč mám sil.
Čím víc jej odmítám, tím víc vrůstá touha jeho.
Za šera v světla lampy té v skrytu číhá na kořist- mě.
Jsem přepadena a bez milosti odvlečena, zahalena do sítě.
Pohozena tam, kdes v chladu krysy ohlodaly dřevo.
Opět za stěnou nyní z umakartu.
Vhozena mezi čtyři rohy němých svědků.
Cihel, tvrdých jako kámen s přiléhavým oblečkem malty.
Nevnímám kapku krve na rtu.
Pach těl dávných předků krmí mé představy.
A už je tu zas ten ubohý bez hlavy, bez těla , bez duše.
Věřte mi já ho viděla, ne opravdově, v mé předtuše.

---