Nevím.

Nevím... není prolog, je pouze to, co cítím..... jak sobecké

Nevím. Hloupostí zahubené mozkové buňky a rozervané spoje vědomí. Zpřetrhané hranice normálnosti. Bodavé spínací špendlíky zabodávající se do citových vztahů. Nečekané reakce posmutnělého těla. Tichá doznívající kytara. A ustupující bicí. Nekonečná slast žalu a sobeckosti. Nevím. Nevím, vše a nic. Věřím, že lepší to nebude. Proto nic nedává smysl, nevěřím. Proto se všechno propadá v bažině nevědomosti a nerozeznatelnosti toho, co je dobré a co špatné. Nevím. Tiše doufám. Už ani ne, prázdno je zalito ničedností ticha. Trýznivého, vzteklého, ale tak čistého. Pšt, ne, nevím... Nevím. Rozteklý sen o budoucnosti. No future. Skřípající nádech naděje vydechnutý bláznivou rychlostí. Důkaz že pomoc nepříjde. Utonutí v sebelítosti. To mi patří....... Vím.

---