Otázky do neznáma

Milá Jíťo, nevím, proč tyto řádky adresuji na tebe. Není to odpověď, ale jinak by to asi bylo vzneseno jen tak do vzduchu, tak snad proto. Ne...důvod by tu asi byl. Je sice všechno krásný, to cos mi napsala, ale já stále ještě nevím, jak to říct těm "ostatním". Vždyť spousta lidí neví, nechce nebo nemůže vědět, co jim život ve své náručí ukrývá. A ti se pak na nás dívají zpovzdálí jako na blázny. Proč? Nechápají nás? Znovu použiji, že spousta lidí nechce chápat ostatní, jako ty, co vědí, jako ty, co vědí, že jsou. Možná proto byli v minulosti (avšak bohužel i teď) pisálkové a později i filosofové tak zatracováni, lidé jim nerozumí a bojí se? Ale čeho se bojí? Pravdy? No, to bude asi ono. Pravda....ale když to tak vezmeš, co je vlastně ta pravda....každý si pod pravdou představuje něco jiného...svou pravdu....ale to je opravdu relativní....takových slov by se našlo jinak, a zdá se mi, že se to začíná bezhavě podobat Vaškově slohové práci. Občas si přeji, abych byla jen něčí iluzí, jen výmyslem, ...třeba tím tvým....snad ale jen proto, že chci před životem utéct....někam se schovat, aby mě nikdo neviděl..aby mne mohla najít jenom ta ruka, co by mě v nouzi pohladila po vlasech....takové je to mít rád? Promiň, možná to už za mé smysly píší emoce, ......už se to zdaleka asi nepodobá původnímu tématu, ale jak najít člověka, který tě bude mít opravdu rád? Nechápu, proč jsou svatby...lidi si obvykle berou své lásky, které poznají jako jedny z prvních...ale jak vědí, že se jen bezhlavě nevrhají kamsi do neznáma.....na dalekou cestu, ze které už třeba nebude úniku.....Tak to byla jen taková polemická, nizneznamenající vsuvka. Teď bych spíš chtěla navázat na tvůj dopis.....Jak tak koukám, ty ve svým smyslu bereš život prostě jako jakousi samozřejmost, a nevadí ti se zařadit do té šedé řady spěchajících lidiček? To ne...už jen, že jsi mi něco takovýho napsala, mi prozrazuje, že v tom opravdu bude něco jiného. Souhlasím s tebou, když říkáš, že se každý narodil, protože v tom byl nějaký účel, smysl. Ale nemuselo byt to být nějaké složité poslání, ale co když to bylo jen proto, aby zkusil, co je to žít? Když bych se v tom chtěla trochu víc hrabat, dojdu po chvilce k závěru, že lidi z nás nedělá jen mozek, ale lidská schránka. A lidmi jsme se nazvali přece my sami, to nebylo dané, že my jsme lidmi a zvířata zvířaty. Ale k čemu jsou slova jen malého človíčka, který vlastně opravdový život ještě poznat nestačil? Zřejmě mi nezbyde nic jiného než žít dál, ale pokusim se žít naplno. Asi fakt bude něco na tom přísloví "co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.." ....ale to už je zas o něčem jinym, nechci aby se to teď nepříjemě (?) zvrtlo. Myslím, že jsem si stejně s ničím nepomohla, a dále to slovo žít zůstává někde v dálce, někde v dálce zaprášené od neutuchajících otázek..... Navždy Tvá Jenny

---