dvacet minut miluji te

                Zamilovaná

Nasednu do autobusu, dvacet minut miluji tě, intenzivně.

Dvacet minut miluji tě, občas v pondělí ráno, často v pátek dopoledne, někdy ve středu ve tři, někdy náhodou, najdu-li v kapse zapomenutých osm korun na lístek, když právě nechce se mi pěšky, přesně osm ká čé do přístroje, co nevrací.

Nasednu do autobusu, dvacet minut miluji tě, intenzivně.

Včera ptal ses proč.

Proč, když někoho takového spatříš, proč mlčíš?

Proč mu prostě neřekneš, že něco cítíš?

A já ti odpověděla.

Jasně a on si mě zařadí mezi děvky…. není lepší mlčet a dvacet minut snít? Co když ho oslovím a zjistím, že je úplně jiný, než jsem si představovala?

Ale takhle to přece vůbec nezjistíš! Nikdy se nedozvíš, co je zač. Třeba bude fakt skvělý??!

Ale já nechci riskovat! Chápeš? Já si chci snít jen ten svůj sen…..

V pátek ráno v motoráčku, dvacet minut miluji tě, intenzivně. Sedím, nesedím, čtu, nečtu, pravé oko tiká směrem k tobě, víc doprava, předstírám, že pozoruji krajinu za oknem, ubíhající stejně rychle jak jen rychle může jet motoráček a mé myšlenky jsou ty a představivost funguje na plné obrátky, udělej něco, cokoliv…..

V pátek ráno o dvacet minut později vysednu si z vlaku, do pravého rohu svých poznámek si poznačím jedenáct čtyřicet dva z Ostravy- Svinova motoráčkem do Studenky, připíšu si vykřičník, abych si další pátek vzpomněla,

jakým že spojem jsem to vlastně jela….