Setkání v srdci podzimu

/Ne, nevěř, drahá, to je klamný cit to není jaro, ne, je podzim na sklonu. Však věř, lze radost mít i z odkvetlých a prázdných záhonů. Jsi smutna. Tedy chtěj – a přemění se světlo u lesa. Ne v pestrém listoví, leč v jarní zeleni si bude hrát, si smavě pohoví. Jsi šťastna teď? A já svým podzimem se k tobě blížil v kraj, kde pestří ptáci dlí, a v šťastném srdci mém zbájené jaro tvé se usídlí. Zbájené jaro - - - Ty své ruce teď mi dej a slovo rci, jež radost zkonejší! V podzimní pravdu hleď! A rci, zda jaro tvé je krásnější? (Richard Weiner, Podzimní uklidnění)/ /K./

Ve vlaku jsem četl Weinera
Prý temno
Ani omylem
Jen popis skutečnosti viděné
přes poloroztavené zrcadlo
v bubnové palubě
Až někde před Libní jsem pochopil

Když jsme se setkali
tak jsem si znovu připomenul
že Tě lépe čtu než píšu
A až na samém okraji Pražské kotliny
jsme pustili na chvíli
klubíčko našich prstů
víry a přechozeného šílenství
po svahu dolů
A já Tě směl na okamžik psát
Dva v jednom
Chvíli spolu
A nitka z něj svítila
Nedala se zhasnout
Nechtěná Ariadnina nit
ve dni jak šperkovnice obrácená
naruby
Nesmiřitelně
Celistvě
Bezhlesně řvoucí dohořívající krásou
Museli jsme jít po niti
zpátky až k vlaku

Schválně jsem si sedl do kuřáku
abych překryl vůni Tvého santalového dřeva
Abych dorazil svou rozjitřenou příčetnost
A přesto mne šlehla do tváře jak
stonek růže nepozornému nočnímu chodci
Jako kamej s ženskou siluetou
tolik podobná šifře labuti
Až někde za Libní jsem pochopil
že ve stínu
v rukou v plicích v obloze ve hvězdách
v bubnové palbě
Scházíš

A líp to napsat neumím

---