Prostá

Jsem jako cikán ověšený zlatem.

Křik dětí ostře a pravidelně dělí den jako dort při podávání dezertu. Rozložil jsem šátek pod slunce a na něj popis jednoho zápasu pro ukrácení chvíle než se řeka uklidní a přijdou lidé, abych je převezl na druhou stranu. S vlasy hraje vítr hru a korálky háží odlesky. Přejel jsem prsty kolem uší. Opilý kmen naráží na kameny a točí se v proudu řeky. Za lesem zvoní koňské kroky v ulicích města. Neslyším smích, jen pleskání pavích per o krempy klobouků. Cestu lemují hřbety jako rákosy ohnuté po větru. Tuhle si klobouk s přezkou odplivl zlatku ? rákosí se láme a průvan je žene do stínů a úkrytů  z chudoby. Krysy se perou o slepičí pařát ? náhle přiběhl chlapec s kamenem a již si nese pařát pod krkem a je slavný mezi druhy jako šaman; koupil si klan a jde lovit do ulic.

Tržiště oplývá nánosy řečí jako čepele kordů patinou lásky. Děti si utírají obličej do dlaní a hned se chytají vlajících dek a nohou ve třmenech. ?Jdeš!? vzkřikl černý a z kapsy se uvolnil váček až to zašumělo. Než si uvědomil lehkost na boku, byl sám; lampy pohasly na písknutí a brána se zavřela. Nastal čas na převoz. Zápas dokončen s prvním příchozím. Obalil jsem si šátkem hlavu. Všechno mé bohatství je v tom šátku. ?Prosím,? nabídl jsem službu a člun a již rozhrnuji hladinu do stran. Břehy polapeny vyprahlým dnem mizí s tekoucím proudem a vlévají se do ztichlého města, aby daly vyrůst zdem a domům, v jejichž základech se rodí a umírají krysy v bocích koček a kočky v lidech a psi loví jako blázni vše a nic; pak usnou a čekají.

Poslední jsem převážel dívku křehkého způsobu chůze a lehkých vlasů. Doprovázel jsem ji pohledem ještě dlouho poté, kdy jsem domluvil: ?Mám vás rád, jak nastupujete do lodi a pohledem se opíráte o hloubku vod.? Usmála se a rozhodila ruce na obrubu mého člunu. Zrakem klouzala po vlnách, jež snášela vlídná příď na hladinu večerní řeky. Měsíc pomalu předháněl slunce, ptáci sedali na větve a jepice v zátiší zpívaly poslední písně. ?Nevěřila byste,? promluvil jsem, ?ale i tato řeka v noci usíná stejně jako člověk a miluje se s břehy stejně jako on, je stejně poetická jako slova a stejně nezbytná jako má láska k vám.? Mlčela dívka na kraji přídě, ale všiml jsem si, že zrůžověla kolem uší a stiskla boky lodi jako nabízenou ruku. ?Mlčíte, protože mne již nikdy neuvidíte, ale já na vás nezapomenu,? slíbil jsem jí. ?Mám vás rád, jak jsem řekl, a převoz nic neznamená, když se nevrátíte. Neopustíte snad tento břeh natrvalo.? Poznal jsem, že sama neví, jakou cestu bude následovat. Sklonila hlavu, pohnula víčky a zavřela večer do obrázku se zlatým rámem.

Minula polovina řeky, pak celá, dívka se zvedla a pomalými kroky se vpila do šera unikajícího dne. Zdálo se mi chvíli, že možná sukní v záhybu lehce zamávala, ale to už byla pryč jako sen. Složil jsem si šátek pod hlavu, spojil řasy do krátkého spánku a když jsem se probudil, našel jsem v koutku úst chuť růžového lístku, který jsem se rozhodl dát dívce, již jsem si minulého večera zamiloval.