Moment zastavení

Jak málo někdy stačí. Dotyk andělských křídel, tiše znějící hudba, tlukot kapek deště na okna - a je tu chvíle prakticky rok stará. Moment zastavení, vytržení, kdy vše ostatní zůstává stranou, a já se nesu na vlně extáze - ne, já jsem tou vlnou. Nic není, co by mne rušilo, co by vadilo, vše je absolutně dokonalé, nic není nedostatečné, nic přebytečné. Chtělo by se plakat, tančit i smát naráz - ale jsem zastavena i v pohybu, protože mám pocit, že by mne ten pohyb mohl vytrhnout z onoho zastavení. Tak slastně setrvávám a vnímám, jak čas tiše našlapuje, takže ani on neruší mé vytržení.

Co to vlastně je? Komu za to poděkovat? Kde je to, co takové momenty přináší? Vždyť pršelo tolikrát, venku i v mé duši, a přece se nic nestalo. Ale teď - teď není slastnějšího zvuku než kapky na ploše střechy a oken. Znovu JSEM, jenom jsem a je to neskutečně krásné. V takových chvílích ta andělská křídla šustí kolem mne a já se stávám proudem vzduchu, který je objímá, je jimi pronikán. Rozum ví, že ta chvíle jednou pomine, ale to nevadí. Teď je tady - a v mé duši i těle se rozlívá pocit vděčnosti a bezpečí.