Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
"Dělejte si co chcete, vždy bude někdo, komu se to nebude líbit" ( 8.ledna 2001 )
Téma: "Já se vrátím, já se tam i poslepu vrátím." (Fr. Halas)
Forma: Subjektivně zabarvený popis
Osnova:
Úvod: Sluneční paprsky
Stať:
a) Vnější probuzení
b) Malý, útulný pokoj
c) Vnitřní probuzení
d) Ranní zrcadlo
e) Pohled někam jinam
f) Úklid
Závěr: Paradox cesty
Pod povytaženou roletou začaly pronikat první sluneční paprsky a vesele bloudily po pokoji. Hrály si se stíny. Natahovaly je a ohýbaly do stran, odrážely se od nablýskaného zrcadla a barvily vše do jasných odstínů. Jako na povel jsem se obrátil na druhý bok, zády k oknu, ale paprsky mi dávaly jasně najevo, že takto slunečný den nemohu prospat.
Pomalu jsem zahájil proceduru otevírání očí s doprovodem hlasitého zívání. Paprsky bodaly do očí, ale když jsem toto překonal, potěšil jsem se pohledem na svůj malý, útulný pokoj se zjištěním "ničeho nového".
Na stole mezi hromadou nepořádku se pod knihami stále tísnil můj věrný diář a chudák v půli přeložený plakát mé nejoblíbenější skupiny, který jsem se už dlouho chystal někam pověsit. Po skříních naproti stolu jezdily odrazy kompaktních disků visících na šňůrce ze stropu. Důstojně vzpřímená, vysoká jezdící židle stála na svém místě u stolku a natočená směrem ke mně mi nabízela posezení. Vše bylo pořád stejné, tak stereotypní a přitom tak krásné. Nabýval jsem pocitu, že jiné místo už pro mě nikdy nebude znamenat tolik. Tady jsem vyrůstal, tady jsem se učil, hrál si a bavil se.
Posadil jsem se a plánoval si rozvržení dnešního dne. Současně jsem si snažil vzpomenout, o čem se mi v noci zdálo, zda to nebylo o ní. Přemýšlel jsem, ale už ani nevím nad čím. Myslím, že každý občas přemýšlí sám nad sebou. Zná svoje chyby, a tak je většinou tento vnitřní monolog kritický.
Tak jako vždy jsem pod poházeným oblečením na zemi nahmatal dálkový ovladač. Cvak! A z vibrujících reproduktorů se ozvala taneční hudba. V dobré náladě mě popadla chuť uklidit si pokoj. Nejdřív se ale umýt. V zrcadle na mě hleděly dvě ospalé, ještě se přivírající oči. Jako by ani nechtěly vidět jen místy odbarvené vlasy, mezi nimiž zcela jistě vládla demokracie. Každý si šel kam chtěl - za svým cílem, tak jako já. Opuchlé a popraskané rty se snažily usmívat pro udržení dobré nálady. Taneční rytmy mě doprovázely i při čištění zubů, podle toho také zrcadlo vypadalo.
Po " sebezkulturnění " jsem se stále s úklidem v mysli vrátil do pokoje. Nejdříve jsem začal vytahovat roletu. Uchvátil mě pohled na zasněženou krajinu. První letošní sníh! A že si dal na čas! Jindy sytě zelená tráva, jen místy tmavě zbarvená stíny okolních stromů, teď obtloustla o načechraný sníh. Jemné sněhové vlnky čeřily jen dětské stopy a rezavé koleje od sáněk. Vždyť letos jezdily poprvé. Ono vůbec více věcí je letos poprvé. Stromy se teď rovněž schovaly pod potrhanou mrazivou peřinu. Ze střechy zahradní boudy se spouštěly křišťálové jehlice a okno někdo pomaloval ledovým štětcem. Voda v kádích se již nevlnila a nejiskřila životem, nýbrž tvořila mrtvý, zamlžený odraz budoucnosti. Neviděl jsem tam. Hned vedle se koulovaly dvě děti. BUM! Zásah přímo do obličeje. Napadlo mě, jestli si spíše neubližují, ale je to jenom dětská hra. Děti nedokážou ublížit tak jako dospělí. U auta stál soused a marně se snažil otevřít zamrznuté dveře.
Popadl jsem v půli přeložený černý plakát s kontrastujícím nápisem "PRODIGY". Mám ho ještě z doby, kdy pro mě nebyla žádná muzika dost tvrdá. Uložil jsem plakát do šuplíku, který už tak různými plakáty a papíry překypoval. Urovnal jsem poházené knihy v knihovničce a přidal k nim ty, co ležely na stole. Možná měly radost z nové společnosti, možná se nenáviděly. Třeba nesly rozdílné názory, nevím. Ještě jsem je nečetl. V tom jsem objevil červený fix. Ležel pod "Maryšou" . Ještě nedávno jsme jej potřeboval. Chtěl jsem namalovat rudé srdce. Poskládal jsem kazety a cédéčka do sloupečku a pozoroval tu přesnost. Jen barevně odlišené obaly se vypínaly do výšky jeden vedle druhého, přesně stejné. Narovnal jsem spadeného plyšáka a pustil se do utírání prachu. Prachovkou jsem čistil poličku a poslouchal jak přede. Jako kotě.
Ještě jsem chtěl vyluxovat. Přišla máma a řekla: "Jsi hodnej, že sis uklidil". A mě hlavou prolétlo: "Nejsem hodnej, jenom ohleduplnej". Z venku se ozvala sousedova sprostá slova. Zmatek.
texttexttext
Písmák