schizofrenie

Spousta nesmyslností zakrývá často podstatu. A stačí pár paradoxů a krutost podstaty vyjde na povrch bez varování. \"Žít jako někdo jiný\" řekla Zmatená a Ona ji nechala upadnout do transu. Ten kdo si hraje se světem jej převrátil. Změnil se běh událostí....

Probouzím se a dýchám jiný "vzduch". Vysávám prostor, kde jsem se probrala. Je to široká pláň v šeru. Rovina beze stromů. Není tu nic. Kdo jsem? Jsem dopad svého jednání. Moje budoucnost se schází s minulostí a já bezradně přihlížím. Co je přítomnost?
Jdu sama proti sobě. Zbláznila jsem se? Ne. Jen žiji dvakrát. Vidím sebe samu před sebou. Co dělat? Stojím, pozoruji jednání té druhé z vlastního já. Neví o mně. Dívá se zmateně kolem. Najednou upadne na kolena jako by ji něco škrtilo. Po chvíli znovu vstává a já si uvědomuji krátký stah vlastního srdce. Co se to děje? Chtěla bych jí podat ruce. Pomoci jí. Nemohu, protože jsem v tu chvíli zasažená. Ona padá vyčerpáním a já cítím její bolest. Sdílíme ji spolu. A tak klesám k zemi jako ona. Snažím se nadechnout. Přitom se ona, tam přede mnou zmítá a dusí se. Tělem projíždí proudy nesnesitelné bolesti. Kůže pálí. Pomozte mi někdo... nebo snad pomozte té druhé? Ruce se zarývají do země. Teď přijde konec, vím to. Neexistuje čas. Pouhé prázdno a v něm zmíráme my. Vlastně já. Dvakrát. Nad námi černá mračna. Sbohem. Utrpení končí. Bezvědomí.
Obloha se vyjasňuje. Ona se zvedá a opět žije. Ustává i moje bolest. Pokusím se dostat k té druhé a splynout s ní. Jsme přeci jedno já. Moje já! Nemohu se hnout z místa, cosi mě drží a brání mi. Musím stát a umírat spolu s tou druhou. Trpět s ní bez východiska. Proto tu jsem? Kdo mi přisoudil to utrpení?
Zvedám bolavou hlavu k nebesům. Slitování. Ne. Je to můj úděl, tak trpím. Jak z toho ven? Co dělat, když realita je jako šílenství? Vychází slunce. Mraky letí zběsile oblohou, všechno je v pohybu. Žádný smysl. Jen šílený běh věcí. Jak odsud pryč?
Opět se hrozivě stmívá. Všechno co vnímám je strach. Čistý, vydestilovaný ze všech ostatních emocí. Nechci to znovu! Ona padá a dusí se. A já vím co se stane za chvíli se mnou. Už ležím i já, zmítaná křečemi. No tak bojuj! Zachraň nás obě! Volám k té druhé....
Mizí to. Tak jako to přišlo. Pozvolna se sem blíží osoba v plášti s kápí. Míří k ní. Ona k neznámému vztahuje ruku. Příchozí se zastaví. Pohlédne na ni. Ještě není čas...... Odchází.
Všechno padá do temnoty. Vichr. Prudká bolest. Stojím uprostřed bouře. Z posledních sil vzdorujeme. Já a ona. Mé druhé já. Trpíme stejně. Navždy. Kde je podstata, to neví ani jedna z nás. A tak tu na ni čekáme.......

---