Hodnotný lidský život...

pisal som to na skolsku literarnu sutaz minuly rok. snazil som sa zachytit myslienky nie celkom bezneho cloveka, v nie celkom beznej situacii, vzit sa do jeho pocitov, postojov. snad sa mi to podarilo. porotcovia vsak tohto nazoru zjavne neboli a tak som sa neumiestnil... co narobis... j.

Hodnotný lidský život...

„Stalo se vám někdy, že ste absolutně přesně cítili jistou pomíjivost okamžiku? Že ste vědeli, že celý život je jenom jedna velká iluze?“, autobus v němž jsem seděl byl zcela prázdný. Dýchnul jsem na sklo a prstem nakreslil slunko.
„Lidský život absolutně nic neznamená. A nikdy ani neznamenal. Alespoň ne pro mně.“ , pomyslil jsem si. Autobus zatočil doleva a mně počalo do tváře svítit slunce. Venku byl nádherný, sluneční, jarný den. Uvidel jsem detské hřiště.

„Vrať mi to!“
„Ne, teď je to moje!“
„Dej mi to, je to moje!“
„A nedám.“, sednul si se škodolibým úsměvem asi čtyřletý kluk.
„Máááámíííííííí. Úúúúááááááá.“
„Co se deje?“, zeptala sa příchozí paní, matka druhého kluka.
„Von mi sebral autíčko.“, odpovědel její syn.
„Kde máš maminku?“, zeptala se provinilce.
Kluk byl zticha, ale bylo vidět, že se každou chvíli rozbrečí.
„Tak slyšíš? Kde máš maminku?“, zeptala se znovu.
„Búúúúhúúúúú“, rozbrečel se kluk.
„Promiňte, hrozne moc se omlouvám, co zas proved?“, přišla druhá paní.
„Von mi sebral autíčko!“, řekl nadutě druhý kluk.
„Okamžitě mu ho vrať!“, zahučela matka na svého syna.
Kluk se rozbrečel a vytáhl autíčko, které držel za svým chrbtem.
„A jdeme domů!“, dodala matka.
„Hrozně moc se vám omlouvám.“, otočila se k druhé matce.
„To je v pořádku, nic se nestalo.“, odvětila s úsměvem.
Celou cestou domů byli kluk i matka zticha.
„Víš, co tě čeká!“, řekla chladně matka po příchodě domů.
Kluk přikývl, dal dole triko, otočil se a trochu se zatřás při pohledu na kožený řemen v matčine ruce.

Přivřel jsem oči a celým povrchem tváře jsem nasával blahodárné teplo.
„Jistý, podle mně geniální člověk kdysi řekl že když zemře jeden člověk, je to katastrofa. Když jich zemřou miliony, je to pouhá statistika. Když má člověk moc, dokáže divy. Všechno však začíná malými krůčky.”

„Pojď, něco ti ukážu.“, řekl asi destiletý kluk kamarátovi.
„Co?“, zeptal se zvědavě kamrát.
„Uvidíš...“, odvětil kluk se záhadným úsměvem a vešel do křoví k jejich tajné skrýši. Vešel dnu a vytáhl krabici od bot.
„Co to je?“, zeptal se druhý kluk.
„Koukni.“, řekl chlubivě hoch s krabicí.
„To je přece kočka.“, prohlásil kluk sklamaně.
„Jo, co jí uděláme?“, zeptal se první nadšeně a v očích se mu krutě zablyslo.
„Co by sme jí dělali?“
„Třeba tohle...“, odvětil hoch a vytáhl nůžky. Vzal kočku a ustřihl jí ocas.
„Co to děláš?“, zeptal se druhý kluk vydešeně.
„Slyšíš jak mňaučí? Skus si to...“, řekl hoch a podával kamarátovi nůžky.
„Zešílels?“, leknul se kluk a koukl se kolem sebe, kudy by mohl utéct.
„Skus to, je to švanda.“, pobídnul ho hoch znova.
„To jistě. Nikdy!“, zařval kluk a s povykem utekl ze skrýše.
„Zbabělec...“, řekl hoch a znuděně zabodl nůžky do kočky.

Slunko na okně začalo pozvolna miznout. Opět jsem dýchnul a namaloval ho. Tentokrát se mi až tak nepovedlo. Zdvihl jsem ruku a pohladil si lysou hlavu. Od jistého času se nechávam střihat dohola. Je to hodně praktické. Lépe se to umývá...

„Tak se měj. A zas někdy příště.“
„To si piš. Ahoj.“
Dva mladí muži si podali ruce a rozešli se. Muž s hnedými krátkymi vlasy se vydal směrem k malé tmavé uličce.
„Promiňte pane, nemáte nejaké drobné?“, klekl si muž ležící na hromadě odpadků.
„Vodprejskni blbče.“, kopl po podnapitý chlap do tváře. Tulákovi začala z nosu tíct krev.
„Pane, proč?“, zeptal se tulák nešťastně.
„Chceš vědet proč? Tady je odpověď.“, řekl muž a znova ho kopl. A pak znova a znova.
„Prosím nééé.“, křičel starý muž bolestí.
„Tak ty ještě křičíš, jo?“, řekl muž a sehnul se po starou basseballovou pálku ležící v odpadkoch.
„Ukončím tvoje trápení.“, prohlásil muž tvrdě a v očích se mu zablyslo.

Autobus vyšel z města a rozjeli jsme po dálnici. Kolem lesy. Stromy. Na okno jsem dokreslil šíp trčící ze slnka.

„Tak ahoj miláčku.“
„Ahoj lásko. Nebuď dlouho.“
Muži za oknem, sledujícímu mladého manžele opouštějíciho manželku, se temně zalesklo v očích. Na ruce si natáhl kožené rukavice a nacvičeným pohybem vyndal z pouzdra dlouhý nůž. Přešel jím po zjizveným překloktím. Zrátal jizvy. Šest. Dnes přibude další.
Muž obešel dům a zastal při dvěřích. Zaklepal.
„Co si přejete?“, zeptala se paní když otevřela dveře. Muž neodpovídal.
„Kdo ste a co chcete?“, zopakovala svou otázku žena vyděšeně.
„Já jsem osud. Tvůj osud.“, řekl. Jeho hlas byl chladný jak čepel nože, jenž se mihl vzduchem.

Autobus zabočil do areálu budovy a zavřely se za ním vráta. Oběhl nádvoří a zastavil se při vchodu do budovy. Pomalu jsem vystoupil. Chlap stojící při dvěřích na mně kývl, otočil se a vstoupil do dvěří. Následoval jsem ho spletí chodeb. Pak otevřel dveře s číslem 110 a pokynul na mně abych vstoupil. Přezřel jsem si místnost. Nic zvláštní. Celá bíla, přes jednu stěnu zrcadlo. Jen jsem se trochu zachvěl při pohledě na křeslo s drátkami uprostřed místnosti...

j.

---