Člověk musí mít štěstí...Nejen ve válce

Když sem se poprvé díval na film Bratrstvo neohrožených, tak jsem poprvé pochopil, jak asi vypadalo osvobozování Evropy od fašistů... Tak jsem se rozhodl napsat příběh válečného veterána...

„Dědo, vyprávěj nám, prosím tě, něco o druhé světové válce,“ prosil naléhavým hlasem jeden ze tří malých kluků. Děda si poposedl v měkkém a velmi pohodlném křesle, malí „rošťáci“ se shromáždili okolo a vytvořili útulný kruh. V krbu hořelo, v chalupě bylo krásně teplo, příjemná atmosféra pro poutavý příběh. Ale dědovi se nechtělo vzpomínat na ty zlé časy, ale chlapci byli velmi dychtivý po příběhu, až nakonec děda svolil: „Tak dobře, budu vám vyprávět, jaké jsem měl v té krvavé válce štěstí, ale varuji vás, není to pro žádné slabé povahy.“ Děti se na sebe podívaly a mlčky přikývly, ať už děda začne vyprávět.
„Psal se rok 1944, byl jsem členem výsadkové jednotky. Už mnoho měsíců jsme se připravovali na jednu misi. Běhali jsem do kupců, trénovali taktiku boje, skákali jsme s padákem… Když nám vrchní generálové oznámili, že náš výsadek bude směřovat do západní části Francie, kde němečtí vojáci měli velmi dobrou obranu, tak nám bylo jasné, že mnozí z nás se domů už nevrátí, ale na to se nesmělo myslet. Jak dny ubíhaly, Den-D 6.6.1944 se velmi přibližoval, v tento den se měla uskutečnit největší osvobozující mise v lidských dějinách.
Vše muselo být naplánované do posledního detailu, učili jsem se nazpaměť mapu a především reliéf Francie.“ „Co je to reliéf?“ Zeptal se nechápavě jeden z hochů. Děda se pousmál a povídal: „Učili jsem se, kde je jaká hora (kopec), řeka, stráň, ale i vesnice a města…To proto, abychom jsme se orientovali zcela bez problémů v této zemi.
V ten den, spíše noc, protože náš výsadek byl naplánován na noc, to proto aby nastal moment překvapení, se mi honilo hlavou mnoho myšlenek, ale těmi vás, milé děti, obtěžovat nebudu. V letadle jsme seděli všichni zcela bez mluvení. Byl slyšet pouze rachot motorů letadel. Někteří vojáci se modlili, i já jsem se modlil. Pomalu se letadlo přibližovalo k pevnině, tisíce malých světýlek vyzývavě čekalo… A pak to přišlo… „ Děda se smutně odmlčel. Polkl a pokračoval: „Němci nás zahlédli. Začali pálit do našich letadel. Viděl jsem, jak letadlo před námi najednou vzplálo. Už nebyl slyšet pouze rachot těch motorů, ale i rány z děl. První letadla dorazila k pevnině a mí známí i neznámí kamarádi výsadkáři začali plnit to, k čemu jsou předurčeni. Kolem prolétávaly protiletadlové střely a já jsem trnul, kdy nás některá zasáhne. A moje noční můra se vyplnila. Trefili náš první motor, vzplál jako když škrtnete sirkou. Řítili jsem se k zemi. Ještě sice nesvítilo zelené světlo, to které nám mělo oznámit, že teď je ta nejlepší příležitost skočit. Náš velitel zakřičel: „opusťte letadlo, teď!“ Jeden po druhém jsme seskakovali vstříc neznámu, smrti… Mnoho parašutistů už ve vzduchu přestalo dýchat… Můj let mi připadal, jakoby trval celou věčnost. Čím více se přibližovala pevná půda, tím více mi bylo úzko. Pár desítek metrů od vytoužené země, mě zasáhla střela a protrhla mi padák…
Řítil jsem se nekontrolovaně dolů. Když už to vypadalo, že jistě dopadnu na tvrdou zem, tak se můj padák, teda to, co z něj zbylo, zasekl o strom. A já jsem se ocitl v koruně. Děkoval jsem andělovi strážnému, že jsem přežil takové to přistání jen s párem krvácejících ran. Slezl jsem ze stromu, a můj boj o holý život mohl začít…
Ten den jsem měl štěstí i do třetice… Na zemi to bylo ještě horší než ve vzduchu, ze všech stran se ozýval hluk střel kulek, ale i granátů. Na louku přede mne dopadali další parašutisté. Němci nás obklíčili. Nebylo vidět, jen se rozsvětlovalo, jako při bouřce. Museli jsem se krýt palbou, nevěděl jsem, kde se nacházíme a kde je zbytek výsadkářů z toho letadla, ze kterého jsem vyskakoval. A poté mě zasáhl granát…“ Děda dokončil větu a poukázal na svoji protézu, kterou měl místo pravé nohy.
„A tím pro mě, druhá světová válka skončila. Dodnes nevím jak jsem se dostal do polní nemocnice, ale jedno vím jistě, že nejcennější je, že jsem přežil. A to jsem měl z pekla štěstí.“ Děda se pousmál na kluky a řekl: „Važte si svých životů.“

---