Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKolik nás
Autor
StvN
kolik z nás cestuje svým nitrem jako rodným městem - ulicemi které nikdy nebude znát úplně nazpaměť
Čtyři kluci vyběhli ze sběrny s korunou za noviny a nalepili se očima na plot, který odděloval řadu garáží s plechovými vraty od fotbalového hřiště - škvára. Jeden z nich kopl míč za plot, pak přehodil tašku s kopačkama a začal šplhat nahoru. Byl první, sednul si a rozhlédl se ? zpoza garáží, úzkou uličkou zarostlou travou, mezi poházenými odpadky, zafoukanými stránkami, obaly, lahvemi; zpoza garáží někdo přicházel. ?Bacha,? křiknul na kamarády ? jeden se cpal dírou v plotě, druhý ještě stál na silnici ? ?bába igelitka.? Seskočil a utíkal pro míč. To bylo na jaře. Teď je podzim a já procházím kolem plotu s dírou pro malé fotbalisty; procházím kolem sběrny a garáží s plechovými vraty a dívám se do škvíry, kde žila jedna stará paní, která sbírala zafoukaný odpad z celého sídliště do igelitových tašek.
pod splavem se točí tělo
smálo se
běhalo a
žilo ? až
večer vyplaveno bylo
(pes)
Potkal jsem kamaráda. Široký chodník byl prázdný; beton léty popraskal. Na malém náměstí u boku se tyčil vysoký podstavec a na něm ? malý smrček. ?Jdu na rande,? smál se kamarád ani nezpomalil, ?nezlob se, už teď jsem pozdě.? Ukázal hodinky. Nezlobil jsem se. Čekal jsem na něj ráno na zastávce a nechal si všechno vyprávět. Nakonec ho taky nechala. Utekla. Běžel za jejím autobusem přes půl města a stihl ji přesně, když před ním zavírala domovní dveře. Tak se jí díval do okna až byla úplná tma a ona musela rozsvítit; bylo mu šestnáct, když takhle zmoudřel.
čekali jsme na chiméry
já s knihou
mezi řeky rameny
a ty nikde;
padaly za krk
a do rukou -
do vlasů
se chytaly
jako listí
jako pára
jako město do zdí
jako noc a v dálce
sláva
Vítr mi vzal čepici, ale chytil jsem ji. Kousek od zastávky je pošta a za ní podzemní garáže. Všude auta. Ke každému oknu jedno a oken je jako trávy na pískovišti. Pod klouzačkou sedí dítě. U vrat sedí cikánská děvčátka. Zrovna přijíždí auto ? otevře bránu a projede do podzemí. Za vozem brána rychle sjíždí, ale stačí ji kousek nad zemí nohou zarazit a znovu se začne zdvihat. Pak se pověsit na okraj a nechat se vyvézt do výšky a ječet tak, aby to máma až doma slyšela. Tolik radosti. Tolik radosti v cikánské čtvrti. Vracím se z Prahy a usmívám se na všechno, co je doma, když mě zastaví dva dospívající kluci. Něco řeknou, nerozumím jejich hlasu, strčí do mě a - ?zmlátíme ho.? Usmál jsem se. Pak: ?Toho znám,? strčil druhý cikán do prvého. ?Aha,? odpověděl první, mrknul na mě, plácnul do ramene a odcházeli. Za mými zády si ještě něco vysvětlovali, ale já šel dál a cítil se tak bezpečně, jako nikde ve světě. Vážně.